Rady na cestu

V polovině září 2008 jsme absolvovali  dvoutýdenní cestu po Sýrii, při které nám úžasně pomohly rady, tipy a informace z cestopisů na Vašem webu (Pískem a prachem Blízkého východu a Blízkovýchodné dobrodružstvo). Sami jsme si sice tak vzorně zápisky nevedli, přesto bych rád, je-li to možné, zmíněné cestopisy doplnil několika vlastními praktickými postřehy, které by se mohly třeba hodit zase někomu jinému.

Před rokem jsme seděli v Karavanaseráji a listovali si nějakým fotoatlasem Albánie. Příroda na těch fotkách se tvářila moc moc krásně, ale tak nějak ohroženě. Rychle, jedem tam, než zbyde jenom na fotkách, řeklo se s takovým tím znejistěně světáckým úsměvem. Až pak nám došlo, že to nejspíš myslíme vážně.

Tibetská kultura se nevyučuje ve zbídačelém Tibetu, ale v indickém Ladakhu, Himachalu a nepálských oblastech. Za cenu jejího uchování se už děti možná nikdy nevrátí ke svým rodičům. Přečtěte si o činnosti těch, kterým tibetský problém není lhostejný.

Emei Shan patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů.

Musím opravit jeden svůj postřeh z jedné z předchozích návštěv Egypta. Tenkrát jsme byli v Káhiře, bylo to září 2006. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že správný egypťan přes den spí a večer začíná své aktivity, pracuje, jí, chodí na návštěvy. Není to pravda. Když jsme totiž před týdnem do Káhiry přijížděli, bylo to mezi pátou a šestou hodinou ranní, viděla jsem to, co nikdy předtím. Byli jsme to totiž my, kdo dlouho spal a do ulic jsme vycházeli odpoledne, a tou dobrou byly opravdu poloprázdné a obchody většinou zavřené.

Jak vypadá spolupráce po indicku? Jaké možné průtahy mohou na vašem projektu vzniknout? Přinášíme první část zprávy Václava Pousky o jeho stavbě ekologicky šetrnějších pícek v indickém Rádžastánu. Projekt byl podpořen Expedičním fondem.

K ránu se šedé nebe protrhlo blesky a neskutečným slejvákem. Letos se monzuny nejen zpozdily, ale hlavně zasáhly, kam neměly. Chtěli jsme brzy ráno odjet na autobusové nádraží a dostat se co nejdřív do Songpanu, odkud jsem měla v plánu ještě vyrazit do kopců a konečně si trochu odpočinout od velkých měst s davy lidí. Petr však ve vlaku vyčerpal všechnu sílu i statečnost a byl k neprobuzení až do jedenácti.

Jedí Mexičané opravdu fazole a tortilly? Jak vzniknul proslavený nápoj – tequila? Mexiko je velká země, která skrývá nejen krásné památky, ale i mnoho zajímavostí.

Naše cestovatelská vášeň nás zavedla až na jih Íránu do města Bandar Abbas, jehož jedno „předměstí“ tvoří Perský záliv a druhé nekonečná poušť. V některých městech na ulicích vysedávají žebráci, jinde zase prodavači všeho možného i nemožného, ale tady jsme měli tu čest pohlédnout do očí snad nejúchvatněji oděným ženám této země. To jediné, co bylo možno z jejich těla spatřit „obnažené“, byly právě oči.

Jak cestovat za domorodými kmeny zodpovědněji? V praxi to je mnohem složitější než v diskusích na Hedvábné stezce. Nemáme žádný všeobecně platný návod, jen pár zkušeností. Třeba o tom, že i výlet k „domorodé většině“ může být zajímavý.

Náš vztah k zemi, ve které jsme se rozhodli žít a pracovat, stojí a padá na vztahu k místním lidem – domorodcům.

Na světě nenajdeme moc zemí, v nichž by národní identita byla tolik svázána s náboženstvím tak jako v Arménii. Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak již roku 301 našeho letopočtu, o něco dříve než v Gruzii a římské říši. Arméni a Gruzínci byli obklopeni samými muslimy, a tak není divu, že křesťanská víra se pro ně měla mimořádný význam.

Jak si co nejvíce užít cestování a co nejmíň přitom utratit? Tuhle otázku si možná položí ten, kdo chce na Zélandu strávit delší čas a nechce přitom příliš pracovat. Omezit výdaje znamená více cestovat, relaxovat a poznávat…

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.