Praktické rady na cesty

Musím přiznat, že jeden z důvodů, proč nakonec padla volba jet právě do Arménie, je skutečnost, že o ní existuje na internetu i v knihách relativně málo informací. Lákalo nás jet na místo, které není pečlivě popsáno v mnoha cestopisech, a to, že má Arménie své kouzlo, jsme se nakonec přesvědčili jak při důkladnějším průzkumu, tak i při cestě samotné. Arménie láká nejen svojí rozmanitou přírodou a nedotčeností, ale hlavně pohostinností místních obyvatel, kteří jsou připraveni vás kdykoli pozvat přes svůj práh.

V polovině září 2008 jsme absolvovali  dvoutýdenní cestu po Sýrii, při které nám úžasně pomohly rady, tipy a informace z cestopisů na Vašem webu (Pískem a prachem Blízkého východu a Blízkovýchodné dobrodružstvo). Sami jsme si sice tak vzorně zápisky nevedli, přesto bych rád, je-li to možné, zmíněné cestopisy doplnil několika vlastními praktickými postřehy, které by se mohly třeba hodit zase někomu jinému.

Před rokem jsme seděli v Karavanaseráji a listovali si nějakým fotoatlasem Albánie. Příroda na těch fotkách se tvářila moc moc krásně, ale tak nějak ohroženě. Rychle, jedem tam, než zbyde jenom na fotkách, řeklo se s takovým tím znejistěně světáckým úsměvem. Až pak nám došlo, že to nejspíš myslíme vážně.

Náš vztah k zemi, ve které jsme se rozhodli žít a pracovat, stojí a padá na vztahu k místním lidem – domorodcům.

Na světě nenajdeme moc zemí, v nichž by národní identita byla tolik svázána s náboženstvím tak jako v Arménii. Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak již roku 301 našeho letopočtu, o něco dříve než v Gruzii a římské říši. Arméni a Gruzínci byli obklopeni samými muslimy, a tak není divu, že křesťanská víra se pro ně měla mimořádný význam.

Jak si co nejvíce užít cestování a co nejmíň přitom utratit? Tuhle otázku si možná položí ten, kdo chce na Zélandu strávit delší čas a nechce přitom příliš pracovat. Omezit výdaje znamená více cestovat, relaxovat a poznávat…

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.

Ahoj přátelé, dnes jen krátce několik základních pravidel z laoského bontonu. 

Po třech letech od poslední návštěvy arabské země se mi opět zachtělo zažít ten klasický pouliční mumraj, popíjení sladkého čajíčku a kouření vodní dýmky. S kamarádem Pavlem jsme proto v druhé polovině ledna 2007 navštívili Egypt. Hlavním cílem byly oázy v Západní (též Lybijské) poušti, dále Asuán, Luxor… a zbytek podle toho, jak se nám budou dařit přesuny.

Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.

Koplik je první větší město za hranicemi a když se jede do severních hor, odbočuje se tu doleva. Tato informace by měla být pro cestu do pohoří Prokletije dostačující. Moc jiných odboček tu totiž není. My jsme Koplikem jenom projeli.

Během cestování se musíme vždy trošku uskrovnit a vzdát se komfortu, které si užíváme doma. Zvláště když máme své dny, nemáme to jednoduché. Možným řešením může být právě kalíšek.

Hranici mezi Čínou a Kyrgyzstánem tvoří velehory, jejichž překonání bylo vždy komplikované. Dnes se tu nacházejí pouhé dva hraniční přechody ležící v sedlech Torugart a Irkeštam, oba vedou do čínského Kašgaru.

Jednou z možností, jak cestovat po Indonésii, je cestování vlakem. Železniční doprava je na ostrovech Jáva a Sumatra rozvinuta a velice užívána. Pro Evropany je cestování vlakem v Indonésii také velmi zajímavé a neobvyklé.

Australská tranzitní víza – udělují se zdarma, trvají 72 hodin, tak proč si do klokanova nehopnout, když je hop po cestě a zdarma?