Co je dobré vědět o náboženstvích

Při večerní procházce jsem potkala Egypťana, který si přisedl na lavičku a zapojil se do debaty, již jsem vedla se svým krajanem. Bavili jsme se o egyptské mentalitě …

První setkání s budhismem a k němu neodmyslitelně patřícíma mnichama v červenejch hábitech, modlitebníma mlýnkama, nádhernými kláštery ve skalách a samozřejmě modlitbama v podobě vlajek vlajících ve větru, jsem absolvoval v Ladakhu a zvlášť při 5 denním čekání na autobus do Dharamsaly v Lehu na nás atmosféra Tibetu dýchala na každým rohu.

Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.

Zahlédli jste někdy fotografii zvláštního pozlaceného kamene, z jehož vrcholku vyrůstá zlatá pagoda? Nás tento obrázek zaujal natolik, že jsme se vydali kámen najít.  

Maroko je pro nás Evropany asi nejdostupnější africkou islámskou zemí vhodnou pro nezávislé cestování.

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Mojžíš je významná starozákonní postava, jedna z nejvýznamnějších osobností náboženských dějin. Zprvu žil v Egyptě, pravděpodobně za vlády Ramesse II, odkud vyvedl předky izraelských kmenů,které pak vytvořily biblickou Izrael. Podle Bible se mu Bůh-Hospodin zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel základ Zákona-Desatero božích přikázání a kde Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Ještě předtím, než naše letadlo brzy ráno přistálo v Teheránu, se ženy z naší výpravy musely převléknout a nasadit si tmavé šátky na hlavy, protože vystoupit musí striktně zahalené, jak nařizují islámské zákony. V Íránu se toto nařízení týká i cizinek. Kvůli vízu si Karin dokonce musela nechat udělat pasové fotografie v šátku. Taky v autobusech tu sedí ženy a muži odděleně – muži vpředu, bubáci vzadu.

Čím víc se blížíme k malajským hranicím, tím je vegetace bujnější a zelenější. Mění se také charakter vesnic kolem trati. Po překročení hranic vzrůstá počet dívek a žen zahalených v šátcích – neklamné znamení, že jsme se dostali do muslimské země.

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.