Islám patří mezi jedno z nejtradičnějších světových náboženstvích. Setkat se s ním na cestách můžete v arabských zemích, Turecku nebo Indonésii.
Marabut je v africkém (zejména súfijském) islámu náboženský vůdce, průvodce duchovním světem, někdy také učitel islámu, v určitých regionech severní a západní Afriky nahlížený jako svatý muž – v Senegalu a Gambii také žena.
Islám je podle statistik druhým nejrozšířenějším náboženstvím v současné Africe: hlásí se k němu přibližně 42 % celé populace kontinentu, přičemž v saharské a sahelské oblasti je to v mnoha zemích až 99 % obyvatel, v subsaharské Africe přibližně třetina populace.
Ve staré Arábii – v předčasí – se pravděpodobně ustálila poměrně významná náboženská pouť do Mekky, při níž se obcházela (nebo obíhala) Ka‘ba, do jejíž východní zdi byl zapuštěn černý kámen – patrně meteorit – který měl pohlcovat hříchy.
Fascinující dějiny jednoho z nejvýznamnějších náboženských poutních míst na celém světě, mekkánské Ka‘by (nebo též Kaaba, arabsky الكعبة , v překladu „kostka či krychle“), lze rozdělit do dvou údobí, či lépe vyjádřeno do dvou časů.
Bönští mágové, buddhističtí meditační mistři, hinduističtí svatí muži, jógini, muslimští mystikové, ale (možná překvapivě) také řečtí filozofové nebo Moravští bratři – ti všichni nazírali propastné hlubiny duchovního světa ze břehů řeky Indus; řeky, jež dala jméno zemi z hlediska náboženských tradic zcela výjimečné – Indii. Indus napájel historická sídliště tak zvučných jmen jako Mohedžodáro a stál tak u samých počátků zrodu fascinujících indických náboženských tradic.
Tuaregové jsou hrdí a svobodní saharští kočovníci. Autor článku s nimi strávil několik týdnů. Přečtěte si, co je pro Tuaregy typické, na jakém území žijí, proč jim tuarežský kříž slouží také jako cestovní pas a co mají společného s křesťanstvím.
Děti pohrávající s býčí hlavou, krví pokapané ulice i rodinná setkání, speciální modlitby a poklidná atmosfére. Tak probíhá muslimský svátek oběti v ulicích egyptské Káhiry.
Vrchol postního měsíce Ramadánu, den kdy se může po měsíci hladovění opět jíst, v překladu Šťastný den. „Vy máte Vánoce, my máme Eid day,“vysvětlili nám Bangladéšané pointu tohoto svátku, „je to posvátný den, dáváme si dárky a jíme. Takže to samé, ne?“
Měsíc v Íránu, který jsme strávili spíc po parcích, lesících, za hromadou štěrku i na kruhovém objezdu, popřel všechny předsudky, jež jsme si s sebou do země přivezli. Pojďte se s námi podívat, jací jsou vlastně běžní Íránci – jsou opravdu „všichni teroristi“?
Naše cestovatelská vášeň nás zavedla až na jih Íránu do města Bandar Abbas, jehož jedno „předměstí“ tvoří Perský záliv a druhé nekonečná poušť. V některých městech na ulicích vysedávají žebráci, jinde zase prodavači všeho možného i nemožného, ale tady jsme měli tu čest pohlédnout do očí snad nejúchvatněji oděným ženám této země. To jediné, co bylo možno z jejich těla spatřit „obnažené“, byly právě oči.
Na pobřeží Atlantského oceánu v Maroku se můžete setkat s 3. největší mešitou na světě. Větší jsou už jenom v Mecce a Medině v Saúdské Arábii. Určitě vás překvapí otevírací střecha nebo vytápěná podlaha.
Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.
Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.
Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.
V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.