Buddhismus

Země kontrastů. Má ledové štíty, tropický prales i žhavé pouště. Pompézní paláce, přepychové vily i žebráky umírající na ulici. Indii lze buď milovat, nebo nenávidět! Láska však vítězí! Mezi dvěma extrémy – laska, nebo nenávist…?

Královské město plné buddhistických mnichů a koloniálních budov láká mnoho turistů, i přesto je ale jeho atmosféra stále jedinečná.

Pravidla malby určují posvátné knihy. Podle nich musí postavy jednotlivých božstev na thangkách mít předepsaný počet rukou, dány jsou jejich pózy, gesta i výrazy a symbolické předměty, které drží. Traduje se, že první thangku nakreslil sám Buddha.

Pojďte s námi nasát atmosféru budhistického festivalu v severoindickém Ladakhu. Co vyjadřují hrůzostrašné masky s lebkami? Zda je vůbec možné proniknout do tajů tance, se vydala zjistit studentská expedice podpořené Expedičním Fondem.

Svět, ve kterém žijeme, je zvláštní. Má všechny předpoklady pro to, aby byl dokonalým místem, kde žijí samé šťastné bytosti prožívající naplno každý okamžik svého života. Jenže tomu tak není.

Emei Shan patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů.

Když v osmém století na místě současného města Nikko založil buddhistický kněz Shodo Shonin první chrám, určitě netušil, k jakému turistickému rozmachu se město jednou vzchopí.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Svět smutku a hrůzy po tsunami ostře kontrastuje s klidným bytím v buddhistických klášterech v Barmě. Právě tam se v rozjitřeném počátku roku 2005 vypravila autorka tohoto článku.

První setkání s budhismem a k němu neodmyslitelně patřícíma mnichama v červenejch hábitech, modlitebníma mlýnkama, nádhernými kláštery ve skalách a samozřejmě modlitbama v podobě vlajek vlajících ve větru, jsem absolvoval v Ladakhu a zvlášť při 5 denním čekání na autobus do Dharamsaly v Lehu na nás atmosféra Tibetu dýchala na každým rohu.

Zahlédli jste někdy fotografii zvláštního pozlaceného kamene, z jehož vrcholku vyrůstá zlatá pagoda? Nás tento obrázek zaujal natolik, že jsme se vydali kámen najít.  

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Návštěva Jeho Svatosti 14. Dalai Lámy Tenzinga Gyatsa v buddhistickém Ladakhu je velká událost. Při jeho příletu do Lehu byly ulice směřující od letiště do jeho sídla v Choklamsaru lemovány krojovanými obyvateli. Mnozí putovali i několik dní horami ze své vesnice, aby mohli Dalai Lámu pozdravit. Dlouho očekávané veřejné učení si nenechal ujít žádný buddhista v okolí.