Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

V teplé maršrutce si můžeme konečně vydechnout a také se rozhlížet okolo sebe. Moldávie vůbec není jednotvárná rovina, jak jsem si trochu představoval. Jsou zde mírné kopečky pokryté většinou poli nebo vinicemi.

Kišiněv avtovokzal. Hektická atmosféra přednovoročních nákupů, autobusy sem a tam. Chvíli nám to trvá, než se zorientujeme.

Dnes je v Soroce problémů až dost – v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ.

Okolo nás panuje velmi zvláštní atmosféra – nalevo i napravo pole doslova dýchá vůní zamrzlé úrodné země. Viditelnost je slabá – bílá kaše opět vytváří trochu strašidelnou atmosféru. Ale tajuplně spíše vypadá socrealistický panelák ve vesnici Ivancea, až na přízemí úplně vybydlený.

Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky – mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy.

Ve vesnici Capriani je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie.

Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši.

Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.

Ungheni je klasické sovětské město – velký bazar, dnes na blátě, několik paneláků přímo v centru a ohromné administrativní budovy. Zlatý Kišiněv.