Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Po pěti dnech namáhavé chůze proti proudu řeky Marsyangdi jsme se konečně ocitli v krajině Něšangů. Úzký skalnatý kaňon se rozevřel do rozložitého údolí. Himalájské vrcholky nám nabídly fantastické pohledy na své mohutné ledovce. Jsme v království bohaté kultury, kde každý měsíc je možné zastihnout místní obyvatele ve víru slavnostních festivalů. Vítejte v Manangu.

Oproti pekelným vedrům na jižním pobřeží Kambodži, skýtají horské kopce ve východní provincii Mondulkiri příjemnější teploty. Na náhorní plošině ve výšce cca 1000 m vás vedle špatně dostupných zlatých dolů čekají osvěžující vodopády, nekonečné lesy džungle a příjemní lidé horského etnika Pnang.

Eid-ul-Azha je pro muslimy stejně důležitý, jako vánoční svátky pro nás. V Bangladéši se proto každý rok během ledna či února koná velké stěhování národů.

Oblíbený a velmi vytížený trek okolo masivu Annapurny nám doporučilo několik cestovatelů, které jsme potkali v Indii. Všichni oceňovali jeho různorodost a členitost. Standardní trasa z Besi Saharu do Naya Pulu je dlouhá přibližně 240km a postupně prochází různými klimatickými pásy.

Jen několik týdnů po skončení nejdůležitějšího nepálského festivalu Dasain, začíná další náboženský svátek Tihar neboli Dipawali (29. října – 2. listopadu 2005). Nejmarkatnějším symbolem jsou parádní světelné výzdoby ve městech, zatímco na vesnicích a v horách jsou domky ozdobeny prostými věnci ze žlutých květin. V třetím a čtvrtém dni mi některá setkání s vesničany připomínala české Velikonoce s koledníky. Jaké to tedy bylo?

Zamiloval jsem se – z lanovky je vidět totálně krásná hora – Bolšoj Dongorazon… Musíme ty prsa (Elbrus) zvládnout rychle a jít se podívat sem.

Neúprosné odpolední slunce pálí do bílého prachu. Několik nenahozených jednopatrových boud s kusy vlnitého plechu a děravého igelitu místo střechy a pár prodavačů občerstvení tísnících se ve stínu jediného stromu… Než jsem přijela do Afriky, znala jsem tak neutěšená místa jen z obrázků. Tady, na černém kontinentu jich je bezpočet. Člověku až zůstává rozum stát nad tím, kde také mohou lidé žít.

Otvorem ve zdi sledují každý náš krok desítky dětských očí. Ten nejmenší v šedých roztrhaných kalhotách si potichu opakuje: „Ale tam se nesmí…“ Dovnitř se také kluci, kteří až do našeho příchodu hráli před hřbitovem fotbal, neodvažují. Ohromný hřbitov již dávno zcela pohltil zelený koberec popínavých rostlin.

Kaliponan, později Kalinagu, dnes Garífuna. Tak byl označován nepočetný černošský národ, jenž se zformoval na jednom z karibských ostrovů. Dvě španělské lodě, převážející z Afriky stovky otroků na americké plantáže, u jeho břehu na konci 17. století ztroskotaly.

Taxikář nás rezignovaně doprovází k řidiči bílého minibusu a ještě dlouho kroutí hlavou. Asi nepochopí, že jsme se rozhodli poznat svazijský venkov a je nám celkem jedno, kterým směrem od hlavního města Mbabane to bude.

Dostáváme se do oblasti Gagauzie – městečko Čilišmija se takovým předělem. Zde začíná oblast tzv. Budžacké stepi, krajina je mnohem rovnější než dále na sever, který je  protkán říčními údolími a kde celkový ráz krajiny je mnohem členitější.