Libreville Je hlavním městem země. Centrální část s obchody, hotely, restauracemi, univerzitou a ambasádami má široké dlážděné ulice s moderními budovami, v okrajových oblastech jsou chudé obytné čtvrti s prašnými uličkami a ubohými domky. Stejně jako v jiných afrických městech, i zde jsou živá tržiště (Mon Bouet, Nkembo), kde můžete obdivovat nebo nakoupit různé domorodé výrobky. Desítky venkovních restaurací a barů nabízejí kromě jídla a pití i rytmickou africkou hudbu.
Vybaveni teoretickými znalostmi a několika praktickými zkušenostmi z minulých, většinou cyklistických zájezdů, jsme se začátkem září roku 2001 vydali uskutečnit tento famózní přechod hlavního korsického hřebene. Vzhledem k časovým možnostem jsme si trasu zkrátili o první tři a jednu poslední etapu.
Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav „Vítejte v Keni, jakou jste měli cestu?“ Zdraví nás s úsměvem tichým klidným hlasem vysoký pohraničář. „Buďte, prosím, tak laskaví a následujte mě do mé kanceláře. Tenhle formulář bych potřeboval vyplnit…. Mockrát děkuji a šťastnou cestu.“ Nevěřím svým uším ani očím. Přejezd z Etiopie do Keni mi působí kulturní šok. Nikdo tu na nás neciví, nelepí se, neklepe nám na rameno, nepokřikuje ani nežebrá. Nikdo nenabízí svoje průvodcovské a jiné „pomocnické“ služby. Všechny ty maličkosti rušící naše soukromí, které nám v Etiopii s rostoucí intenzitou poslední dobou tak vadily, ale které jsme považovali za nedílnou součást cestovatelova života, zůstaly, jako mávnutím kouzelného proutku, za etiopskou hranicí. Takže ne, že by se ze mě na naší africké cestě stal cholerik, to jen Etiopané mají o etiketě vlastní představu.
Průměrný Turek vypije přes den až 20 čajů. Poslíčci z čajoven ho často ani nestíhají roznášet. Takový poslíček si kvapně razí cestu s podnosem přecpaným skleničkami s čajem, přičemž charakteristicky klepe podšálky. Pijáci si skleničky s potěšením odebírají. Někdy slouží k objednávání čaje speciální chraplavé telefony zavedené na ulicích nebo do větších kanceláří a dílen. Zkrátka Turci pijí čaj neustále, přestávají jen v noci, kdy spí. A odkud tento čaj pochází?
Plán cesty padol na Volgograd (Stalingrad), Kaspické more, Kavkaz a čiernomorské strediská. Nadišiel čas nášho odchodu a naša šesťčlenná výprava zložená z dvoch V-Stromov, dvoch Afrík, Varadera a Fazera sa vydáva na cestu.
V šest ráno nás probouzí neidentifikovatelné přerušované hučení někde okolo nás. Opatrně vystrkuji hlavu ze stanu: jsou to hořáky balónů! Několik jich právě přelétá těsně nad námi. Vyhlídkové lety balónem nad kouzelnými skalními městy Kapadokye jsou holt populární. NormáIně bychom za tak časné probuzení stříleli, ale dnes to nevadí, protože jdeme na houby – pěkně za ranního chládku.
Na Novém Zélandu se setkáte s horkými prameny takřka na každém kroku. Někde to vře, bublá a voda stříká v gejzírech, jako v okolí Rotorury, jinde …
Východní Timor je zcela nový státní útvar, jehož struktura se de facto teprve formuje. Vlastní policie a armáda zatím není schopna zajistit pořádek a bezpečnost v zemi a tyto jsou nadále zajišťovány příslušníky mezinárodních policejních a vojenských sborů OSN. Zejména nebezpečná je oblast podél hranice Východního Timoru s Indonésií (Západním Timorem), kde i nadále dochází k příležitostným ozbrojeným střetům. V zemi je více než 70 % nezaměstnanost, která je potenciálním zdrojem pouliční kriminality. [cut]Celkově je Východní Timor destinací především pro zkušené turisty. Ze zdravotního hlediska se doporučuje používat pouze balenou vodu, jíst pouze tepelně zpracované potraviny a dobře umyté ovoce a zeleninu, intenzívně používat repelenty proti komárům a zvážit užívání antimalarik (na základě doporučení lékaře). V oblasti hrozí nebezpečí malárie, horečky dengue, tuberkulózy, vztekliny nebo japonské encefalitidy typu B.
„Má-li země krásné jméno, bude lidi přitahovat.“ Vzdálený a neznámý, ale okouzlující největší ostrov, skrývající tajemný svět plovoucích ledových ker, fjordů, ledovců, inuitské kultury a inspirující přírody, to je “země lidí” Kalaallit Nunaat … Grónsko.
Jsme v srdci Turecka ve městečku Sultanhan, kde obdivujeme největší ze zachovalých karavanserajů v Turecku. Obcházím ještě zvenčí karavanseraje kvůli celkovému snímku, když mě anglicky zdraví usměvavý Turek a zve mě do jakési dílny plné koberců.
Nikdo asi přesně neví, kolik ostrovů mají Řekové. Nicméně mezi nejzajímavější z údajných 777 určitě patří ty z kykladského souostroví.
V nejlepším světle pozdního odpoledne pobíháme po horském svahu mezi ruinami antického města Sagalassos a fotíme znovuvztyčené sloupy, očištěné reliéfy, zborcené zdi nebo jen hromady omšelých kamenů, které kdysi jistě tvořily nějaký ušlechtilý architektonický tvar.