Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Hledáte-li netradiční dovolenou, kdy strávíte více dní poznáváním než lenošením u moře, Rumunsko je ideální volbou.

Turecká kuchyňa patrí k najlepším na svete. Ponuka jedál je veľmi rozmanitá. Tak ako patrí k poznávaniu krajiny príroda či ľudia, patrí k tomu aj spoznávanie a ochutnávanie domácej kuchyne a neznámych chutí.

V západním Uzbekistánu není mnoho míst, kam vyrazit do terénu. Z jihu je ohraničen Turkmenistánem, ze severu pouští Kyzylkum. Můžete samozřejmě vyrazit jen tak do pouště, ta má svoje kouzlo. Pokud ale nemáte vlastní transport a dobrou mapu, je to problém. Zhruba 100 km severně od Chivy se však nachází relativně snadno dostupné místo zvané Ayaz Kala, kde se na okraji pouště nachází prastará pevnost a slané jezero.

Po dvou dnech v Dílí strávených čekáním na víza, se rozdělujeme. V Dílí zůstává bílá dvoustovka a s ní Honza Lásko, Filip Jančar a já. Ostatní se vydávají na cestu k Alaknandě. Nejprve do Srinagaru, kde se chce Petr Jindrák pokusit najít učitele Šástrího a poděkovat mu za pomoc, kterou poskytl české výpravě před dvaceti devíti lety a následně do Chamoli kde jsou potřeba vyřídit formality s instalací pamětní desky.

Policejní hlídka nás navádí na parkoviště luxusního hotelu v Multánu. Beru to jako odvetu za vzdor, který jsme projevili. Přichází první velká hádka s našim průvodcem. Po té co nám oznamuje, že nesmíme bez dohledu ani na večeři, je nad ní vynesen ortel smrti. Do konce společného putování v Lahore je podroben silné šikaně ze strany všech účastníků zájezdu. Tento incident vrcholí na policejní stanici asi padesát kilometrů za Multánem, kdy před zraky celého osazenstva osádky stanice odmítáme jakýkoliv postup dle jeho pokynů.

Parkoviště vedle správní budovy je plné pákistánských kamionů pověstných svoji výzdobou. Společně s jejich řidiči vstupujeme do budovy, abychom vyřídili formality. Jak dopadne další boj naší cesty bez všemocného karnetu? Na rozdíl od Íránců nás tu vítají příjemní a pohodoví strejdové. Je pravda, že se to tu hemží o poznání více knihami a formuláři, které se vyplní a na vždy zapadnou do zapomnění, ale než se vše vypíše a zaznamená, je čekatel obdarován čajem, sušenkami a vodou.

Myslíte, že je v lidských silách zlikvidovat čtvrté největší jezero světa? Odpověď zní bohužel ano. Přinášíme zde obraz pravdy o bývalém největším přístavu Aralského jezera – o Muynaku.

Ve městě je čilý obchodní ruch. Na bazar se navážejí hedvábné látky, koření, víno, čínský porcelán a nepřeberné množství zboží ze západu i z východu. Karavanseraj zrovna opustila skupina obchodníků směřující až do daleké Číny. Sám chán sleduje, jak západní branou právě přichází dlouho očekávaná karavana, která přivádí velmi cenné zboží: slovanské otroky – ti totiž patří mezi vůbec nejcennější…

Notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy, mě vzal do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou.

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Před dvaceti lety trvala cesta z Phnompenhu do horské provincie Mondulkiri týden. Nyní sem vede prašná, hrbolatá silnice. Cesta se zkrátila na pouhých osm hodin. Za pár let sem povede asfaltka a kouzlo zapomenuté provincie navždy zmizí.

Nelze opustit pouštní republiku Turkmenistán aniž bychom se nezastavili v poušti. Proto jsme si vymysleli, že do Uzbekistánu nepojedeme přes hlavní hraniční přechod mezi Turkmenabátem a Bucharou, ale střihneme to napříč pouští Karakum.

Vzduch je tak horký, že nás od něj pálí plíce. Takovou výheň jsme ještě nezažili – teplota ve stínu se určitě musí blížit 50 C. Nedá se ale nic dělat, jednou jsme na Hedvábné stezce, dokonce se nám podařilo dostat do Turkmenistánu, tak musíme prozkoumat jedno z jejích nejvýznamnějších měst – starobylý Merv (UNESCO).

Překročili jsme íránské hranice a jsme v Turkmenistánu. Sjíždíme do Ašchabádu, jeho hlavního města, které leží hned pod hraničním pohořím Kopet. Máme trochu obavy, co nás čeká. Přece jenom Turkmenistán je dost rozporuplnou zemí. Budou nás sledovat špiclové jako před pár lety v Barmě? Zatkne nás policie za focení něčeho nedovoleného? Vyhostí nás? Po pár hodinách v Turkmenistánu jsme sice stále na svobodě, ale zažíváme lehký šok.