Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Cesta byla víc než hrozná. Sjížděli jsme z hor do údolí, vlhkost vzduchu se prudce zvyšovala a teplota rostla. Bylo mi čím dál větší horko a neustále jsem měla zalehnuté uši. Řidič jel jak blázen a my jsme lítaly z jedné strany autobusu na druhou. Tentokrát nespal nikdo. Po pěti hodinách utrpení jsme byli na místě – vysněný Perský záliv. Byly asi tři hodiny ráno. Tolik jsem přemýšlela jaké to tu asi bude, vzpomněla jsem si jak jsme se na základní škole učili o ropě, která se tu těží. Bylo to jako sen. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z autobusu a konečně se dotknu země…

Do Kermansháhu jsme dorazily v pět hodin ráno. Řidič zastavil někde na okraji města a vzhledem k tomu, že vystupovali všichni, nezbylo nám nic jiného než vystoupit také. Stály jsme s batohy na velkém kruhovém objezdu a rozhlížely se. Během chvíle už jsme seděly v taxíku a mířily na autobusové nádraží. Přidal se k nám nějaký mladík z autobusu a tak jsme jeli ve třech. Po příjezdu na nádraží jsme daly taxikáři dvě třetiny částky kterou požadoval a odcházely jsme pryč. Jenže mladík, který se k nám přidal, platit za cestu nechtěl. Prý že taxikáře navigoval a tak bychom měly zaplatit i za něj. Po menší potyčce s taxikářem ale zaplatil a pak utíkal za námi.

Ačkoliv jsme v Íránu strávily téměř tři týdny, po tradiční íránské keramice jakoby se slehla zem. Katka se večer dala v Tabrízu na ulici do řeči s mužem, který slíbil že nás do nějakého obchodu s keramikou vezme a my jsme jeho nabídku nadšeně přijaly. Obchod byl vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy taxíkem od našeho hotelu. Prodávali zde keramiku malovanou malými dětmi, různé koberce, lýkové tašky a spoustu dalších věcí. Hodně dlouho jsem přemýšlela a vybírala. Nakonec jsme si koupila malý modrý hrneček se dvěma panáčky a k němu modro-žluto-oranžový talířek.

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.

V této oblasti plné zejména krásných hor se nachází pro nás jakožto Čechy pravý skvost českých krajanských komunit. Samozřejmě že Češi v Americe, Kanadě a různě po světě mají pro nás určité kouzlo a byť pouto mezi nimi a pravlastí jejich předků někde více, někde méně existuje, české vesnice v Rumunsku, to je úplně jiná písnička.

V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.

Naše první cyklo-vyjížďka, kterou upekli kluci ještě večer u mapy, začala po ránu netradičně – losováním. Šlo o to, kdo vyrazí dolů do údolí na kole a kdo bude nucen řídit naše vozidlo, protože padlo rozhodnutí dojet do 20 km vzdálené vesnice a odtud pak vyrazit na kolech do hor.

Než se ráno vymotáme z Garniku, je skoro 11 hodin. Sedám po včerejším nášupu na nohy raději do auta, zatímco kluci přeskakují hřebeny z Garniku do údolí na kole. Největší prču zažíváme v Supotu Now, kde se různými způsoby snažíme sehnat jídlo. Je až s podivem, že v rumunských vesnicích a menších městech sice existují hospody, na jídlo ale můžete zapomenout. Dostanete vždy jen pivo, kořalku nebo špiritus.

Tradičním bláznivým sjezdem uháníme z Šumice přímou cestou do Putny a David objíždí kopec autem. V Putně se potkáváme u kláštera, kde se zrovna děje zajímavá modlitební seance místního popa s věřícími.

Naší poslední cyklistickou etapou byla pondělní vyjížďka po červené do Garniku a zpět do Sv. Heleny po státní silnici. V nedalekém okolí Sv. Heleny jsme ukryli kola do kukuřice a v nevábné strouze prošli asi 2 km do sevřeného údolí.

Došel jsem k velké opuštěné chýši na kůlech, která dříve asi sloužila jako základna zlatokopů. Kolem se válely spousty prázdnejch rezatejch barelů. Chtěl jsem pokračovat dál, když se mně zdálo, že jsem zaslechl lidský hlasy. Lekl jsem se a v panice jsem se chtěl někam rychle schovat, jak jsem si to představoval, že to udělám, po všech těch varováních před údajně nebezpečnejma lidma pohybujícíma se v džunglích Dariénu.

„Bisrám je rošťák a pohodovej chlap”, napsal jsem si jednou do deníku. Napodoboval houkání hulmanů, když lezl pro bobule na strom, a umí dělat píšťalky z bambusu…

Laponskem je obecně nazýván kraj, který je obýván Sámy, Laponci. Tak zní neoficiální definice. V dnešní době jsou sámským etnikem obydleny jen nejsevernější končiny Evropy – Norska, Švédska, Finska a Ruska.