Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Konecne vyrazim do vysnene prirody, sam, bez doprovodu, ktery by me branil v rozletu. Odjizdim do vesnicky Soroa, asi 80 km od Havany v provincii nesouci poeticky nazev Pinar del Rio (borovice nad rekou) a ubytovavam se v bungalovu hotylku Villa Soroa. Kupodivu, rezervaci, kterou jsem si pred par dny telefonicky udelal maji zaznamenanou, coz me pri mistnim chaotickem zpusobu administrativy nemalo prekvapuje.

V nedeli se valim na plazi a a rozmlouvam s Miguelem (kubanskym kamaradem z Akademie ved, kdyz tu se mi do mysli vkrade myslenka neco podniknout, co takhle vyrazit na vylet do Oriente (vychodnich provincii Kuby, vzdalenych od Havany asi 1000 km). Myslenku ihned realizujeme, hazime do batohu par tricek a plavky a vyrazime na nadrazi. Pokud cestuje cizinec sam, je to snadne, zaplati jizdne na vlak v dolarech, vzdy se pro nej najde volne misto a jede. Zato Kubanec, platici v narodni mene tu samou castku (takze cestuje dvacetkrat levneji), si musi jizdenku objednat tyden dopredu a opakovane vystat nekonecne fronty. Abychom to trochu popohnali, veze si Miguel velice uredne vyhlizejici dopis s mnoha razitky, ze me jako zahranicniho profesora doprovazi na konferenci, a to dela na nadrazi divy. Behem hodiny ma jizdenku vyrizenou a v pondeli odpoledne uz sedime ve vlaku a pred nami je patnact hodin drkocani.

V západní části Ferganské kotliny leží město Kokand (Qoqan), jehož jméno znamená v překladu „Město větrů“. Kdysi býval zastávkou na Hedvábné stezce, ale z její doby se žádné stavby nedochavaly.

Hedvábná stezka pokračovala ze Samarkandu přes území dnešního Tádžikistánu, přes města Pendžikent, Kir a Kodžand, až dospěla do Ferganské kotliny. Nepředstavujte si však kotlinu jako někde v Krkonoších, tahle má v průměru přes sto kilometrů! Dnes se o ni dělí Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán.

V Samarkandu můžeme navštívit dvě velmi významné mešity. Obří Bibi-Chanym bývala největší mešitou na světě, zatímco malinká Hazrat Hizr vždy ochraňovala cestující po Hedvábné stezce. Že v nejnavštěvovanějším historickém městě Uzbekistánu nestojí pouze památky, ale plyne zde i zajímavý všední život, jsme se přesvědčili na hlavním bazaru.

Jsem trochu pozadu se psaním našeho cestopisu. Teď když se pouštím do popisu událostí pod Kohoutkem jsou již Jana, Petr Jindrák, Hruzďa a Ňůmen doma. Vedle mne v autě sedí Martin Hubáček a u Zajdy Honza Moučka. Ale pojďme ještě na chvíli nahoru do hor, kde se řeka, po které jsme se plavili, hluboko zařezává do údolí a kde green hot chili peppers jsou součástí každého jídla a dokonce i zmrzlinových pohárů.

Říká se, že být na NZ a nevidět Milford Sound nebo majestátné sopky je jako nevidět NZ. Ale což takhle vidět novozélandský symbol – ptáka kiwi – ve volné přírodě?

  V himalájské vesničce Kargyak (4200 m n.m.) začala pokusná stavba skleníku. Má otestovat konstrukci, kterou pak čeští dobrovolníci použijí při stavbě školy. „Sluneční škola“ vytápěná solární energií dá šanci místním dětem naučit se číst a psát.

Z řady samarkandských památek jednoznačně vyniká náměstí Registan (UNESCO), které musí nadchnout i úplného ignoranta historie a architektury. Od 15. st. bývalo středobodem celého Samarkandu. Byla zde oznamována rozhodnutí panovníka a soudu, stály tu největší mešity, sídlily islámské školy a díky velkému bazaru sloužilo také jako obchodní centrum.

Je pátek a já s Tobim se pomalu zabydlujeme v Masuku. Cesta sem byla celkem dobrodružná a trvala týden. Doletěli jsme do Dar es Salaamu v Tanzánii, tam přespali a pak nasedli na vlak, kterým jsme jeli 2 dny do Kapiri Mposhi – místo ležící severně od hlavního města Zambie – Lusaky.

Strhující příběh země, která dodnes patří k nejchudším na této planetě. Etiopie, starším jménem Habeš, je překvapivě nejstarší křesťanskou zemí na africkém kontinentu – a druhou nejstarší na světě vůbec. Je také zemí mnoha protikladů – mnoha historických i etnických křižovatek.

Třetí z trojice velkých historických měst Uzbekistánu, okouzlující tyrkysový Samarkand, je pro mnohé téměř synonymem pro Hedvábnou stezku. Skutečně, společně s Bucharou byl jejím klíčovým městem. Zatímco asijské obchodníky i učence vždy přitahoval, pro Evropany zůstával tajemným městem dalekého Orientu.

„Dari mana?“ toto je hlavní otázka, se kterou se cizinec v Indonésii setká. Odpověď je jednoduchá: „Dari Ceko.“ Jenže Indonésan vyvalí oči a přemýšlí, co to je za exotickou zemi. „Dari Republik Ceko, Eropa Tengah.“ „Ja, dari Čekoslávia.“ „No, dari Cekoslovakia,“ „Ja, dari Čekoslávia“.