Před cestou se poraďte v prvé řadě se svým praktickým lékařem, očkovacím centrem (např. www.ockovacicentrum.cz) nebo centrem cestovní medicíny. Tento text nemůže a nechce nahradit odbornou konzultaci. Doporučujeme kontaktovat raději alespoň dva zdroje, protože z vlastní zkušenosti víme, že někteří praktičtí lékaři mají informace staré mnoho let, případně vycházejí z nespolehlivých zpráv masových médií, a jejich rady se zásadně liší. Při zjišťování informací o očkování také mějte na paměti, že různí lékaři zastávají různé postoje vůči očkování obecně. Obracejte se proto raději na specialisty na cestovní medicínu.
Co dál? Po chvíli mám jasno: půjdu směrem na Moháč, stůj co stůj. Dopíjím, s výčitkami nechávám prázdnou láhev u škarpy na autobusové zastávce a mašíruji temnou nocí jako zverbovaný hajduk.
Dneska něco o učení. Hlavní rys je, že pořád něco odpadá. Snad ještě nebyl týden, kdy by aspoň půlka vyučování neodpadla. Mě to sice nevadí, protože si vždycky najdu něco, co dělat, minimálně polovině dětí to taky nevadí – to je samozřejmé, komu by vadilo, že odpadá škola. Ale projevuje se to na jejich znalostech.
Ráno jsem dostal nabídku, že můžu pokračovat dál po řece loďkou do vesnice Marraganti za 30 dolarů, ale rozhodl jsem se jít pěšky. Ptal jsem se na stezku a indiáni mě zrazovali od úmyslu jít pěšky do Puerto Obaldía, že se o to asi před 4 lety pokoušel nějakej Mexikánec, ale že se po 4 dnech vrátil. Vysvětlili mně, že musím projít vesnice Bihia, Kaleta a Marraganti. Sešel jsem k řece, přes kterou jsem se musel přeplavit, a čekal jsem na příhodnou loďku. Bylo mně dost blbě, asi jsem měl horečku, všechno se se mnou začalo točit, musel jsem si sednout na batoh. Bylo zatažený ráno, zeptal jsem se indiána, jestli bude dneska pršet, znalecky zachmuřil oko, podíval se k obloze a zakroutil hlavou, že rozhodně né. Nechal jsem se převést na druhý břeh řeky a hned jsem vyrazil po stezce džunglí, ještě jsem viděl poslední chýše ve vesnici, když se spustil tropickej liják.
V tomto článku o Uzbekistánu přinášíme soubor zajímavých poznámek o životě lidí v této mladé středoasijské republice. Přestože k ekonomické stabilitě a prosperitě má Uzbekistán ještě daleko, není práce a prezident Karimov vládne autokratickým způsobem, lidé stále září zlatým úsměvem. Málokdo totiž nemá alespoň jeden zlatý zub! A jak se v této zemi žije cestovatelům, které všude vítají nápisy „Choš Kelibsis“ (Vítejte)?
Každoročně se Surin, ospalé provinční město ležící necelých 500 kilometrů východně od Bangkoku, mění ve sloní festival. Ten se zde koná už déle než 40 let. Nikde jinde nemůžete vidět tolik zvířecích obrů na jediném místě pohromadě.
Na ruské dé jedničce je cestovní rychlost automobilů omezena na úsměvných 70 km/hod. Podívejte se na šokující fotografie z tohoto hlavního dálničního tahu spojující Novosibirsk se západem. Myslím, že další komentář je zbytečný.
V Masuku už jsme velmi solidně zabydlení, jen jména všech žáků jsem si doteď nezapamatovala. Je jich prostě moc a navíc někteří mají velmi neobvyklá jména.
Expedici Alaknanda se úspěšně podařilo sjet divokou řeku v Indii a nyní jsou na cestě zpět do Česka. Cesta potrvá nejméně 10 dní i s jejich nadupanými dvoustovkami od Mitsubishi. Je třeba se zastavit na památných místech.
15.9.2006, Masuku – sedím ve sborovně a píšu na laptopu. Doma totiž momentálně nemáme elektřinu a došly mi baterky v počítači.
Na jihu uzbecké části Ferganské kotliny leží Margilan, který už po stovky let představuje centrum produkce hedvábí a obchodu s ním v celé Střední Asii. Důvodem k návštěvě Margilanu je významná továrna na ruční výrobu hedvábí a také pestrý bazar, jednoznačně nejzajímavější, jaký jsme v uzbecké Ferganské kotlině viděli.
Zápisky z pulrocního pobytu a putování po kubánských prírodních krásách vznikaly za cesty v obdobi III-IX/2000 z bezprostredních zázitku a z poznatku a vzpominek nekolika cest minulych.
Nasavam atmosferu mesta a ostrova svobody a pokusim se vylicit nekolik specifik kubanske narodni povahy, tak jak jsem ji poznal behem témer tri let ztravenych v této zemi od meho detstvi doposud.
Kubu zacina pomalu zachvacovat investicni horecka prevazne spanelskych, venezuelskych , cinskych a kanadskych spolecnosti, které pomalu ale jiste, bez ohledu na embargo USA zacinaji tvorbou joit-venture se statem obsazovat klicove sektory mistniho prumyslu – turistiku a tezbu nerostnych surovin (nejvetsi svetova loziska chromu, doprovazena niklem, ropa).
Dnes jsem si po celonocnim tanceni salsy a popijeni Cuba Libre trochu prispal a dopoledne, pri ceste na Akademii k jednomu z mala existujicich pocitacu napojenych na internet, si dopral prepychu a v colectivu si zaplatil za 1 dolar cele predni sedadlo. Pro nepoucene dodavam, ze na prednim sedadle bezne jezdi vedle sofera dva lide a nekdy i vice. Vcera jsem dokonce videl jet na motorce 4 cestujici! Jedna divenka sedela celem k ridici na riditkach, dalsi par za ridicem. Jak to dokazali, nevim, ale jelikoz to mistni lidi i policisty nechalo chladnymi, asi to neni zadny mimoradny vykon……