Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Dnes je v Soroce problémů až dost – v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ.

Okolo nás panuje velmi zvláštní atmosféra – nalevo i napravo pole doslova dýchá vůní zamrzlé úrodné země. Viditelnost je slabá – bílá kaše opět vytváří trochu strašidelnou atmosféru. Ale tajuplně spíše vypadá socrealistický panelák ve vesnici Ivancea, až na přízemí úplně vybydlený.

Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky – mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy.

Ve vesnici Capriani je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie.

Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši.

Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.

Ungheni je klasické sovětské město – velký bazar, dnes na blátě, několik paneláků přímo v centru a ohromné administrativní budovy. Zlatý Kišiněv.

Z nádraží v běloruském pohraničním městě Brest je to do sousedního polského Terespolu co by kamenem přes řeku Bug dohodil.

V roce 1993 byl vyhlášen v centrální části Altaje, kudy procházelo hraniční pásmo bývalého SSSR, Katuňský zapovednik. Rozkládá se uvnitř jakési „smyčky“ řeky Katuně na jejím horním toku na rusko-mongolském a rusko-čínském pomezí