Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Řídký případ s hustým běháním je „radost“, kterou si na cestách musí odbýt téměř každý cestovatel. Dokonce se říká, že pokud po příjezdu na jiný kontinent nedostanete do týdne průjem, něco s vámi není v pořádku.

Někdo ve 4 hodiny spí, druhý bdí a třetí hledá thajsko-laoskou hranici.

Po šílené noční cestě z Vientiane do Luang Prabangu se v šest ráno po částech vysypáváme z busu. Pomalu skládáme různé části těla k sobě tak, abychom zase mohli fungovat, a rozhlížíme se po setmělém autobusáku. Zkusmo nahazujeme otázku na bus do Huay Xai. Kluk za přepážkou ukáže kamsi za boudu. No jo, skutečně tam stojí bus, který ve Vientiane parkoval vedle toho našeho. Odjíždí za 5 minut.

Než se nám opět stanou živobytím tři duralové pruty, plachta, ranní zrní a batoh, rozhodli jsme zprvu trošku opepřit náš těžce zmítaný bankovní účet a hurá do práce. Neznám hloupější nápad než hledat práci na jižním ostrově Nového Zélandu koncem září.

Pojďte se podívat do Amritsaru v Paňdžábu (západní Indie), hlavního města Sikhů. Ti jsou jedni z nejpříjemnějších lidí Indie. Vždy pomohou a strávíte s nimi příjemné chvíle!

Kdo patří k vyznavačům bílých vrcholků a šikovných „létajících“ prkýnek, nechť se vydá na daleký sever do bílé krajiny. Sny máme přeci pro to, abychom si je plnili.

Jihoafrickou republiku jsme navštívili na 25 dní. Dostali jsme se do těsné blízkosti velryb a setkali s kompletní velkou pětkou (slon, buvol, nosorožec, lev a leopard). Byl to „svět v jedné zemi“.

Když cestujeme, tak máme každý den svůj domov jinde. Jednou třeba na jezeře, jednou ve velkoměstě a jindy mezi Tibeťany ve vysokých Himalájích. Ať je to kdekoliv, je nám dobře. Zde je pár postřehů.

Čím dříve začne člověk poznávat různé kouty země, tím lépe. Aničce Šťastné je 12 let a zpracovala pro Hedvábnou stezku svůj cestopis ze Solných komor. Znáte i vy dítě, které už rádo cestuje a navíc rádo píše či fotí? Vybídněte ho, ať se stane naším spolupracovníkem jako Anička!

Cestování je možnost, jak získat nový pohled na staré věci.

Krvavé zvyky se úzce propletly s křesťanskou vírou, ale život Torajů dál zůstává plný bizarních zvyků a rituálů. Bez ohledu na turisty a okolní svět probíhají na indonéském ostrově Sulawesi pohřební ceremonie, při nichž se smutek nad ztrátou blízkého mísí s radostí, že dosáhl nejvyššího stupně svého rozvoje.

Ondřej Krátký jede na Balkán.