Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Přichází k nám paní a ptá se, kam se chceme dostat. Pavel suverénně odpovídá Geilo, což je naše cílovka asi 120 km daleko. To tu paní lehce vyvádí z míry a myslí si, že si z ní děláme srandu.

Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.

V sedm jsem už na letišti. Před sebou tlačím naprosto přeložený vozík a snažím se vyhýbat zvědavým pohledům okolo stojících lidí. Po pravdě se jejich udiveným pohledům ani nedivím. Na vozíku mám naložený víc než metr a půl dlouhý sled, dva batohy, jednu obrovskou cestovní tašku, dvoje lyže, na sobě mám obrovské pohorky, teplé kalhoty, windstoperovou bundu, větrovku, přes to péřovku s kapucí a na hlavě takový ten strakatý kulich s chlopněmi přes uši.

V sobotu ráno letíme!

Přehrada Nurek s výškou 300 metrů se nachází v jihozápadní části Tádžikistánu na řece Vachs a jednoho dne jí tenhle výškový primát vezme jiná tádžická přehrada – Rogun.

Při čtení Nového zákona narazíme v Prvním listu svatého Petra na věnování určené poutníkům v Kapadocii. Kde dávnou a tajemnou Kapadocii najdeme?

Nastal den, kdy všech deset našich očí stanulo na nejjižnějším cípu jižního ostrova Nového Zélandu.

Pakliže jste na Machu Picchu ještě nebyli, přeneste se tímto příjemným vyprávěním do pohádkového místa zahaleného tajemstvím. I přes masovou turistiku si lze návštěvu skvěle vychutnat.

O výletu na Madeiru jsem uvažoval už pár roků, vždy když se hledaly možností nějaké „levnější“ a kratší cesty místo „velké“ cesty do Asie, Afriky nebo Ameriky. Říkali jsme si, že by to nebyl ani špatný tip na oslavu silvestra a Nového roku, ale v tu dobu je všechno dražší a navíc v hotelu vždy chtějí příplatky za „slavnostní“ večeři.

Dějiny Podkarpatské Rusi jsou k pláči. Na území se stýkají protichůdné kultury a národnosti, odjakživa se to tam „mlelo“ a své územní nároky nesmlouvavě prosazovali Poláci, Maďaři i Rusové.

Jedno z posledních center, který mi v Tokiu ještě zbylo k návštěvě, bylo Ikebukuro, ležící nejseverněji. A protože už začínám bejt trochu zmlsanej, záměrně jsem (alespoň prozatím) vypustil třeba výrazný komplex školních budov Jiyugakuen Myonichikan, který projektoval ve třicátých letech minulého století Frank Lloyd Wright, ale i dvě stě metrů vysoký mrakodrap Sunshine City, nahoře pochopitelně s vyhlídkou.

Kdosi nám na začátku našeho putování po Novém Zélandu řekl: „Vždyť ze silnice uvidíte na Zélandu to samé, co z hor, tak nač se plahočit?“ Po dvou měsících plahočení si dovoluji vážně protestovat proti všem lenochodům světa!

Pohled na řeku Douro. Na tradičních loďkách se přepravovalo portské víno do hlavního přístavu. Dnes se od této tradice již opouští.