Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Moskva byla založena v roce 1147, kdy dal suzdalský kníže Jurij Dolgorukij postavit u řeky Moskvy první pevnost, rusky kreml. Původní dřevěná stavba byla v 15. století nahrazena kamennou. V téže době také Ivan Hrozný rozšiřuje původní malé knížectví ve velkou říši.

Od rána to nevypadalo dobře. Sice už nefoukal tak silný vítr, zato hustě sněžilo, a co bylo nejhorší, vše bylo nekompromisně zahaleno pořádně hustou mlhou, tzv. whiteoutem.

Jsem rád, že jsem zdravý a v pohodě dorazil domů. A že jsem neuspěl? Čert to vem.

Nedávno vyšla kniha s titulem Idioti na plavbě kolem světa. Její autor patří mezi největší dobrodruhy současnosti. Stavba lodi trvala čtyři roky a plavba kolem světa celých pět let.

Hm, tohle byl teda zážitek… Akci pořádalo JASSO, neboli Japan Student Services Organization. A protože, jak říkal v žertu už nevímkdo (Gorbačov a myslel to vážně?), je Japonsko nejlépe fungující socialistickou zemí na světě, byl zájezd díky různým dotacím a slevám velmi levný, i když už hned na začátku musím říct, že se nesl ve velmi chaotickém duchu.

Proste nejsem blazen, abych pokracoval v akci, kde je jasne, ze za stavajicich podminek nemam cas dojit, kam potrebuju. Uz takhle jsem mel pocit, ze si celkem zahravame, kdyz jsme se v naprostem whiteoutu (podminky, kdy si nevidite malem ani na spicky vlastnich lyzi) snazili projit udolim, na jehoz obou stranach visely ze skal obrovske navate snehove previsy a oba svahy mely vsechny podminky byt idealnim mistem, odkud padaji laviny.

„V Yokohamě v přístavu, kde den se valí tmou, loučil se tam námořník se svou dívenkou…“, zpívá se ve starý trampský písničce. Yokohama je další ideální jednodenní výlet z Tokia, vlakem slabou hodinu. Zmiňovaný přístav sehrál v dějinách města, potažmo Japonska, důležitou roli, protože se v roce 1859 otevřel jako první v zemi zahraničnímu obchodu.

Do Foz do Iguacu jsme přijeli kolem deváté hodiny ráno. Dorazili jsme na autobusové nádraží dálkových autobusů, kde jsme se nejdříve informovali, v kolik jezdí autobus do Campo Grande, kam jsme chtěli za dva dny pokračovat.

Včera večer jsme si říkali, že musíme dřív vstát, ale vzbudili jsme se zas až před půl devátou. Ono se taky není čemu divit, když usínáme až okolo půlnoci. Udělali jsme si super snídani – müsli smíchané s čokoládou a sušeným mlékem. Pak jsme navařili pití do termosek a pobalili, abychom zas mohli vrazit vstříc novým zážitkům.

Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou „toleranci“ v týmu? Jaký zcela nečekaný puntíkatý zádrhel na Vás může číhat v motoru koupeného cestovního auta? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?

Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání.

Chtěli jsme „vidět Saharu“. Avšak Sahara, kterou si najdete na mapě, zdaleka není v celém rozsahu jednou velkou oblastí nádherných písečných dun, jak si mnohý Evropan mylně myslí.