Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Probouzíme se do těch samých podmínek jako včera. Mlha, sněžení a spousty nového, mokrého sněhu.

Publicista, cestovatel a záhadolog Ivan Mackerle se společně s partou dobrodruhů vydal do Údolí smrti odhalit tajemství tzv. kotlů. Přinášíme vám reportáž z cesty včetně fotografií!

10. 2. (pátek) Do Luang Prabangu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno, po sedmi hodinách stání, sezení v různých pokřivených pozicích a dušení se výfukovými plyny, které díky děravému výfuku neustále proudily do prostoru pro cestující. Ostatní naši turističtí spolucestovatelé se odjeli vyspat a my zůstali čekat na autobus do Phonsavanu, který měl jet v 8.30. Byla zima jako v morně, tak jsme na sebe nejdříve navlékli všechno, co jsme měli, a když ráno vyšlo sluníčko, zase jsme to svlékli. V 8.30 jsme zajímavou horskou krajinou odjeli do Phonsavanu (75 tisíc kipů), kam jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Nechali jsme se odchytit nadháněčem z jednoho guesthousu a ubytovali se v pokoji se záchodem a horkou sprchou za 4 USD. Pak jsme zašli na večeři, objednali si výlet na druhý den (8 USD na osobu), dlouho se sprchovali horkou vodou a brzo šli spát, abychom dohnali spánkový deficit.

20. 2. (pondělí) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a za 15 USD nastoupili cestu do Kambodže organizovanou naším guesthousem. Nejdříve nás se skupinou dalších turistů převezli na pevninu, a pak tuk – tukem na vodní laosko – kambodžskou hranici, jako když jsme den před tím jeli pozorovat delfíny. Tam nám orazili laoská víza, a potom nás cestou necestou odvezli na pevninskou laosko – kambodžskou hranici, kde nám orazili kambodžská víza. Na obou hranicích (celnicích) jsme zaplatili 1 USD.

Na východním konci pouště Taklamakan u města Dunhuang se nacházejí hned dvě z nejpozoruhodnějších míst západní Číny. Jednak nádherná dunová poušť s gigantickými dunami vysokými až 200 metrů, jednak světově proslulé buddhistické jeskyně Mogao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující po Hedvábné stezce přes obávanou poušť Taklamakan.

Podle mapy a souřadnic nám je jasné, že jsme přesně uprostřed obrovského údolí, spíše kotle. Po všech stranách jsou minimálně půlkilometrové svahy, přerušované ojedinělými skalisky. Žádné stromy, žádné zábrany, které by třeba zabránily lavině sjet až na dno údolí.

Slyšeli jste někdy o Indických vlacích? Jistě že ano – největší železniční síť světa, nejhorší vlaková neštěstí, davy lidí tlačící se do vagonů, pasažéři sedící na střeše.

MOTTO : ( s laskavým svolením interpreta Karla Alláha ) Jen si mávej, jen si klidně mávej, Stejně nejsem prázdnej a jedu zas dál… Jen si mávej, pořád ještě mávej, Možná budu prázdnej, tak si mávej dál… Jen si mávej, jenom nepřestávej, Už jsem zase prázdnej, tak pojeď se mnou dál…

Za historický Chorezm je označován Karakalpakstán společně s oblastí Chivy. Jedná se o kraj v okolí řeky Amudarji a jeho osídlení se měnilo právě v závislosti na jejím toku. Našly se zde již pravěké nálezy, osídlovat však začali toto území až v 6.-5. st. př.n.l. Achamenejci. Po dobytí Babylonu se dostává do rukou Peršanů. Ti s sebou přinesli rovněž své náboženství -zoroasterismus.

Chiva má v současné době 50.000 obyvatel, zůstalo zde však nejzachovalejší staré město. Vnitřní město, tzv. Ichan Kala, je se svými hradbami, bránami, věžemi, paláci, domy a veřejnými stavbami jediným dochovaným příkladem opevněného středověkého města v celé střední Asii.

Cesta z Chivy do Buchary je dlouhá 460 kilometrů a vede z větší části pouští Kyzylkum. Poušť Kyzylkum zabírá plochu 200.000 km2, slovo „kyzylkum“ doslova znamená „červený písek“.

Sitorai Makhi Khosa, známý spíše jako Letní palác emíra, leží několik kilometrů severně od Buchary. Tento „palác měsíce a hvězd“, jak zní překlad jeho názvu, dali vybudovat v roce 1911 Rusové pro posledního bucharského emíra Saida Alimchána. Ten jej obýval do roku 1920, kdy utekl do Afghánistánu.

Shachrisabz leží 80 kilometrů jižně od Samarkandu v provincii Kashkadarja a cesta do něj vede přes výběžek Zaravshanského pohoří, tvořícího jedno z předhůří Pamiru.

Taškent leží na místě, které bylo významným obchodním střediskem již ve 2. tisíciletí př.n.l., dějiny města však oficiálně začínají až v 19. století, kdy se osamostatnil jeden z úředníků kokandského chána a založil Taškent v dnešní podobě. Taškent doslova znamená „kamenné město“.