Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Rád bych se Vám představil – jmenuji se Zan, jsem grónský pes, je mi pět a půl roku a bydlím kousek za Longearbyenem spolu s asi třiceti kamarády.

Tady v Indii jsou všichni Láďa. Takže slyšte ten „příběh černej jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti“.

Výlet na Srí Lanku (20. 2. 2004 – 21. 3. 2004) Tento výlet by se dal nazvat jako kombinovaný. Z Prahy jsem odlétal s mámou a babičkou, které spolu strávily měsíc v hotelu Land’s End na jihu Srí Lanky. Původně tu s nimi měla být i jejich kamarádka Eva, ale ta nakonec neodcestovala z Prahy. Já jsem s mámou a babičkou pobyl tři dny a pak z Prahy přijeli moji kamarádi Iva a Vojta, se kterými jsem tři týdny s baťohem na zádech cestoval po Srí Lance. Poslední čtyři dny jsem opět strávil s mámou a babičkou. Do Prahy jsme odlétali všichni společně – já s rodinou i moji kamarádi.

12. 3. 2004 Ráno jsme se v půl osmé nasnídali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde jsme v devět hodin chytli přímý spoj do Embilipitije. Jelo se výtřaskou, ne autobusem, protože cesta byla moc příkrá, vedla více méně přímo z hor dolů do údolí. V jedenáct jsme dorazili do Embilipitije, ubytovali jsme se v Sarathchandra Rest, kde jsme si hned objednali výlet do národního parku Uda Walawe za 1750 rupií na osobu. Chvilku jsme oddychovali a ve čtvrt na tři už jsme měli přistavěný jeep. Do vlastního parku jsme docestovali ve tři hodiny.

16. 3. 2004 Ráno jsme šli v půl deváté v Land’s Endu na snídani a pak jsme si cestou na pláž v jedné místní cestovní kanceláři objednali na následující dva dny výlet do národního parku Yala a pak do hor, aby máma s babičkou taky něco viděly. Potom jsme byli asi do dvou hodin na pláži. Ve dvě jsme se šli do Land’s Endu osprchovat a ve čtyři jsme tuk-tukem vyrazili na výlet do Galle. Tam jsme dvě hodiny chodili po obchodech a nakoupili spoustu dárků domů do Čech. Pak jsme si stopli dalšího tuk-tuka a jeli nazpátek. Po příjezdu jsme šli na večeři a já si ještě stahoval obrázky z foťáku. Do postele jsme se dostali kolem desáté.

Dnes ráno jsme v klidu vstali a vydali se na snídani (která byla výborná, čímž nás majitelé ubytovny velmi příjemně překvapili) s tím, že dnešní program v pohodě stíháme. Sice to byla nakonec pravda, akorát že vše vyšlo na minutu přesně a nezbyla nám vlastně ani chvíle volna.

Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.

Nejlépe se píše v hezky vytopené hospodě při správně vychlazeném pivku. Což znamená, že příštích jedenáct dní se nám už tak příjemně psát nebude. Této příjemné večerní kratochvíli předcházelo ranní vyjednávání o nadváze na letišti v Oslu (náš vrozený šarm nám ušetřil u místní pracovnice SAS přes 30 kg z celkových 110 kg nadváhy po 40 NOK/kg), skoro tříhodinový přesun letecky do Tromso, kde jsme se setkali s naším dalším účastníkem expedice Petrem, a následně do zasněženého Longyearbyerdenu – místního velkoměsta čítajícího celých 1200 Špicberčanů.

Především díky oddanému boji Dian Fosseyové přežily gorily horské až dodnes. Proto se fotograf Petr Slavík za nimi mohl vydat do džungle a strávit hodinu uprostřed jejich tlupy.

Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní „andulu“ do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.

  Na severovýchodě provincie Léon, nedaleko od hranic s Portugalskem, se nachází Las Médulas. Nebo také „ruina montium“ („zničení hory“) – dnes rozeklaná krajina plná strmých skalních hrotů oranžové až červené barvy, krajina tajuplná, bizarní až hrůzostrašná.

Právě dnes 9.3.2007 vyráží zástupci občanského sdružení Cesty na sever na přípravnou cestu Špicberky 2007, která se koná v rámci dlouhodobých příprav na první českou expedici k severnímu magnetickému pólu v roce 2008. Konec expedice je plánován na 23.3.2007.

Vat Phou je zřícenina khmerského chrámového komplexu v jižním Laosu. Je rozložena na úpatí hory nedaleko soutoku řek Mun a Mekong v provincii Čampasak.

Znáte to, máte v hlavě sen a ten se vrací a vrací, dokud se Vám nepodaří si jej splnit. Tři roky se nám takto mozkovnou prohánělo slovo Albánie, ale pořád ne a ne uzrát ten správný čas.

Národní park Chobe a přilehlé povodí řeky Linyanti/Chobe v severní Botswaně je oblast s největší koncentrací slonů na světě, volně jich zde neustále migruje kolem sto tisíc.