Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Strávili jste letošní Velikonoce podle svých představ a nebo přemýšlíte, že byste chtěli odjet příští rok mimo Českou republiku a chtěli poznat svátky trochu jinak. Co třeba velká procesí ve španělské Málaze?

11.4. Útrpná cesta k trajektu Dopoledne jsme si koupili lístek na autobus do Pagimany a byli jsme ujištěni, že máme štěstí a trajekt do Gorontála pojede dnes večer.

První starostí, která nás v Aucklandu čeká, je koupě auta. Kiwi, jak si Novozélanďané říkají, kupují ojetá auta nejčastěji přes internetovou aukci www.trademe.co.nz , nebo na tzv. car marketech. Jeden takový se každé nedělní dopoledne koná v městské čtvrti Ellerslie.

Po příletu do senegalské metropole Dakaru, si turista o majestátném vstupu do země může nechat jen zdát. Už úředník pasového oddělení nám jasně dává najevo, že ho ve tři hodiny ráno značně obtěžujeme. Nicméně po chvíli přestává trucovat a vpouští nás do země. Příletová hala dakarského letiště je vyhlášeným shromaždištěm všemožných existencí, které se bílého turistu naprosto neodbytným a nesmlouvavým způsobem snaží dotlačit do svého taxíku, do svého hotelu, do taxíku svého známého nebo do hotelu svého známého.

Jsou to malé věci, ale právě ty vám na cestách často udělají největší radost. Předkládám zde „TOP 10“ drobností, na které snad nejvíc vzpomínám.

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Již se setmělo, lehce ochladilo (no to není to správné slovo, chlad tu jistojistě není) a příjemný větrák v další internetové kukani jede na plné obrátky, namířen na mojí hlavu.

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Víte, kolik razítek musel člověk obdržet, aby mohl vycestovat na západ před sametovou revolucí? Víte, co to byla cestovní doložka? Nahlédněte do vzpomínek broumovského učitele Milana Kulhánka. 

Večer, krátce po osmé, doráží Jindra konečně z Desné v Jizerských horách do Náchoda. Vyrazit dnes či až ráno? Ale napětí a energie, která je v nás, potřebuje uvolnit, a tak nás moje mamka vyváží na výpadovku za Vysokov, aby začala naše CESTA. Vytahuji potřebnou ceduli s nápisem díky v češtině a maďarštině, Jindra zvedá prst a za chvíli se už vezeme. Jen do České Skalice, ale první stop je za námi. Další dvě „embéčka“ nás dováží do Hradce Králové, kde nám rybník Biřička slouží jako místo našeho prvního noclehu.

Lukáš a Alena Synkovi dorazili po pěti měsících cesty z Istanbulu do čínského města Sian. Dosáhli tak svého cíle a projeli celou Hedvábnou stezku po její hlavní historické trase.

Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.