Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Galicie, kdysi plnoprávné království, dnes autonomní oblast v severozápadním Španělsku. Z kulturního i jazykového hlediska patří Galicie spíš k Portugalsku než ke Španělsku. Galego- galicijština, kterou hovoří 86% obyvatel Galicie , byla předchůdcem moderní portugalštiny. S Portugalci pojí Galicijce námořnická tradice, stejné melancholické písně toužící po domově, stejně jako Portugalci jsou Galicijci považováni za sentimentální národ. Přesto však Galicie nikdy součástí Portugalska nebyla. Díky nádherné svatyni v Santiago de Compostella, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba, se z tohoto kraje stalo jedno z center křesťanství ve Španělsku.

Bogazkale – malá vesnice v Anatolii, daleko do všeho, uprostřed polí, pastvin a oblých kopců. Kdysi důležité místo v říši tajemných Chetitů, národa, o kterém nevíme přesně, odkud přišli a jak zmizeli.

Prvním městem na senegalské straně hranic je Karang. Opět se jedná o místo plné pašeráků a veksláků, takže ani zde se moc nezdržujeme a nastupujeme do minibusu směr Dakar. Silnice je ve srovnání s gambijskými v mnohem lepším stavu.Cestou z okénka mikrobusu sledujeme nespočetné množství baobabových hájů (na které jsem si již zvykli) a nedozírná pole burských oříšků.

Ve své diplomové i doktorské práci na jsem se zabýval „islámským pojetím státu“, a proto se věnoval státnímu zřízení v Íránu, Afghánistánu, Súdánu, severonigerijských státech a některým historickým příkladům.

Sungurlu – město, kde můžete uváznout, pokud cestujete do Bogazkale (vyslov Boazkale) veřejnou dopravou. Anebo tam můžete úmyslně zůstat, pokud chcete vidět obyčejné, neturistické, malé turecké město.

V šest hodin ráno jsme už zase vzhůru. Po deseti dnech jsem se dnes poprvé podíval do zrcadla a docela jsem se zhrozil. Od všudypřítomného rozvířeného prachu mám oči celé zarudlé, nateklé a přivřené, takže vypadám jako Číňan, a od ostrého slunce na ledovci mám rozpraskané, nateklé a spálené rty tolik, že barvou i konzistencí připomínají tvrdé kůrky od chleba.

V blízkosti dnešního města Van na východě Turecka stávalo kdysi hlavní město urartského království – Tušpa. Vrcholu dosáhlo mezi 13. a 7. stoletím př. Kr. a mělo některé kulturní prvky společné s Asyřany, např. klínové písmo.

„Jsou nazí, jen těla a vlasy si zdobí okrovou hlinkou. Ženy a dokonce prý i muži, mívají ve rtech podobné talířky jako Mursiové, Surmové a Bodyové.“ Tak označuje Petr Jahoda kmen Nyangatomů ve své nové knize Velké africké dobrodružství.

Těžko říct, jestli to přeložit jako „festival divokých kytek“ nebo „divoký festival kytek“, obojí je totiž správně. Alespoň tak jsme to na vlastní oči viděli my. Ale pěkně popořádku…

Pokud jste byli v Moskvě za dob komunismu a navštívili byste ji teď, asi by vám z té ohromné proměny zmrznul úsměv na tváři. Moskva se dynamicky mění a rozrůstá, stala se nedražším městem na světě a hned po New Yorku zde žije nejvíce dolarových miliardářů!

Svůj poslední mail z cesty jsem ukončil prohlášením, že již rozumím, proč někteří lidé po návštěvě Indie říkají: „Miluji Indii, ale nesnáším Indy“. Hned jsem si tím vysloužil kritiku hlavně na HedvábnéStezce.cz.

Sběr jablek začínal být únavný a monotónní. Nebyl vyhlášen den volna, takže jsme bez přestávky pracovali 10 dní, dokud nás na 14. března od práce nezachránilo deštivé počasí. Požádali jsme proto našeho supervisora o tři dny volna. Vyhlédli jsme si trek v blízkém Kahurangi National Parku.

Chceme se dostat nad severní polární kruh k pobřeží Barensova moře, kde slunce půl roku nezapadá. Krajina je pustá, kolem se nachází vraky lodí, zbytky vojenské techniky a nebo rozbité tanky (…)

Jaké to vlastně je, být sběračem jablek? Jinými slovy být pickerem a vydělat si během jednoho měsíce práce v jablečném sadu na dva měsíce bezstarostného cestování po Novém Zélandu?