Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Po revoluci jsem začal čundrovat na kole a líbí se mi to čím dál víc. Když mě teda osud zavál k Bajkalu (podrobnosti v mé knížce ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA), nebyl důvod cestovat domů jinak než na velocipedu. V Rusku toto vozidlo familierně nazývají vielik.

Oděsa není staré město, něco přes 200 let. Centrum je původní, dlouhé ulice s nízkými domy.

Občas v honbě za neobjevenými a exotickými ráji všech koutů světa zapomínáme, že to nejkrásnější můžeme objevit i doma, za humny. Trochu neobvyklá oslava rodné země od fotografa Mariána Béreše.

Mise splněna! Na tachometru malého žlutého trabanta se otáčí 15ti tisící kilometr. Pod jeho koly zmizela polovina Evropy i většina států střední Asie. Dokázali jsme, že to dokážeme!

Nejvíce umělců a hvězd na jednom místě nenajdete ani v televizi ani v Holywoodu, ale v městečku Arba Minch v Etiopii. Každý rok se tu schází stovky až tisíce hudebníků a tanečníků z mnoha afrických kmenů.

Máte-li tři děti ve školním věku, můžete na své cestovatelské choutky zapomenout. A nebo můžete rodinu vzít na cestu s sebou. Vyrazit přes celou Ukrajinu na Krym vlastním autem a s celou rodinou, to chce ale přeci jen špetku odvahy.

Z pozvání do místní rodiny má každý cestovatel radost. Ale je to opravdu vždy tak skvělé? A má člověk právo po překročení určité míry pohostinnost odmítnout?

Scházíme se v kanceláři na Dobronické ulici a snažíme se vše dobalit. Sraz je v osm hodin, takže skoro všichni pomalu přichází na desátou. Po příchodu zbytku expedice nastává totální chaos při balení. Mimo jiné jsme zjistili že nemáme program na stříhání filmu a zběsile ho začali někde shánět. Na poslední chvíli dáváme potřebné věci kam se dá. Veškeré vybavení házíme na korbu Avie, která pro nás přijela. My ostatní jedeme auty.

Lenosim v nasem bungalovu a davam si posledni odpocinkovy den na ceste. Konecne jsem si precetl Respekt, ktery mi privezl Tomas, zajeli jsme s Veronikou koupit trictvrte kila krevet na uvitaci veceri pro Milose a pak jsem bohapuste lenosil. Milos dorazil odpoledne. Privezl Veronice nove plaste na kolo. Veronika mela totiz na svem kole hruby terenni vzorek, se kterym se na asfaltu dost trapila. Tady se nam plaste s hladkym vzorkem nepodarilo sehnat a tak jsme si je museli nechat privezt z Ceska..

Ta dnesni noc byla fakt husta. U kostela jsme dopili skvele barikove cervene  vino a sli se ulozit ke spani do vinice. Ne ze bychom chteli setrit na ubytovani, ale tady opravdu nic nebylo. V noci bylo vedro. Nekonecne tropicke vedro, kdy clovek jen tak lezi a tecou po nem potucky potu. Ale my jsme museli byt az po usi zalezli ve spacacich. Jakmile vystrcim jenom kousek tela, hned jej zacnou zrat hordy komaru. Vlastne si neustale vybirame mezi dvemi variantami: Bud se upect ve spacaku nebo se nechat sezrat zaziva. Behem noci stihneme nekolikrat oboji a k ranu jsme nevyspali, upoceni a otekli od stipancu. Nejlepsi, co muzeme udelat, je s rozbreskem sednout na kola a jet dal. Sjizdime s hor dolu, nadhera.

Pondělí 3.9.2007 Dvě tváře Costa Brava Slapeme krasnym ranem. Vstavali jsme brzy. Kempovali jsme totiz hned vedle lesniho vcelina a radeji jsme vyrazili driv, nez se vcelky vzbudi.

  Obrovské kolosy na dosah ruky, něžné sloní samice s mláďaty a velká stáda vodních buvolů, šakalů či opic. To vše je neuchopitelná krása národního parku Uda Walawe.

Ponorková nemoc je zhoubou nejednoho cestovního kolektivu. Když se však na ni vytáhne bezedný, černý, pichlavý a někdy i drsný humor, nemá šanci.

K málo známým českým cestovatelům patří polární letec Jan Březina, který – ač se dožil sotva 24 let – patří k mužům s velmi zajímavým osudem.