Trekování v horách

Pakliže jste na Machu Picchu ještě nebyli, přeneste se tímto příjemným vyprávěním do pohádkového místa zahaleného tajemstvím. I přes masovou turistiku si lze návštěvu skvěle vychutnat.

„Pokud plánujete vycestovat do Bolívie, zvažte všechna rizika vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace a svojí cestu raději odložte,“ varovalo v polovině června na webových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí.

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.

Když člověk cestuje po těch divočejších místech, kde se cítí jako v jiném světě, důležité problémy se najednou stávají směšnými nebo postupně zcela mizí. Věci získávají jinou perspektivu. S tím jsem projel Afghánistán ze západu na východ.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.

Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen večer. Měl jsem se tedy dneska pořádně najíst, ale den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici.

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Po treku v národním parku Torres del Paine jsme ještě jednou zavítali na území Argentiny, abychom navštívili národní park Los Glaciares. Výchozím bodem pro treky v této oblasti je městečko El Chaltén, položené v krásném údolí řeky Rio de las Vueltas a obklopené skalami.

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Hranice z Indie do Nepálu překračujeme v městečku Belahiya. Veškeré autobusové linky zde končí, dál jet nemohou, takže musíme přejít pěšky nebo na rikše a na nepálské straně nastoupit do jiného autobusu.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku).  Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až  ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.

V Maroku jsem byl mnohokrát a do kraje za Atlasem jsem se zamiloval. Při každé cestě jsem objevil o kousek víc a logickým vyústěním těchto cest byla touha vyrazit na velkou výpravu s cílem projet nejvyšší pohoří severní Afriky křížem krážem.