Trekování v horách

Svanetie jako oblast s nebezpečnou pověstí mizí. Stále více turistů dnes míří do tohoto království hor, architektonických skvostů a přátelských lidí. Podívejte se tam s námi dříve, než podlehne turistickému boomu.

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.

Dlouho jsem teď pobýval v Tokiu, fotil a fotil a nějak mě už začal lézt na nervy ten již zmiňovaný neustálý hluk, ke kterému se pomalu přidalo i zdejší zabijácké letní počasí. Teplota je (měřeno ve stínu) sice na nějakých celkem normálních 32 stupních, ale problémem je zřejmě vlhkost vzduchu, která by podle statistik teď měla kulminovat a dosahovat zhruba 90 %. To bude zřejmě kámen úrazu, protože na nesnesitelné počasí si tak svorně stěžuje zdejší Japonec stejně tak jako kámoš Filipínec, nebo studenti z Malajsie či holka z Fidži. Takže něco na tom parném tokijském létě asi bude. A co jsem udělal já? Zdrhnul jsem na dva dni do hor, rozhodnutej pokořit nejvyšší horu prefektury Tokio – Kumotori-san. Nadmořská výška 2017 m sice možná úplně neoslní, ale je potřeba vzít v potaz, že se do kopce leze pěkně od moře, potažmo od nuly.

Pakliže jste na Machu Picchu ještě nebyli, přeneste se tímto příjemným vyprávěním do pohádkového místa zahaleného tajemstvím. I přes masovou turistiku si lze návštěvu skvěle vychutnat.

„Pokud plánujete vycestovat do Bolívie, zvažte všechna rizika vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace a svojí cestu raději odložte,“ varovalo v polovině června na webových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí.

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.

Když člověk cestuje po těch divočejších místech, kde se cítí jako v jiném světě, důležité problémy se najednou stávají směšnými nebo postupně zcela mizí. Věci získávají jinou perspektivu. S tím jsem projel Afghánistán ze západu na východ.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.

Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen večer. Měl jsem se tedy dneska pořádně najíst, ale den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici.

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Po treku v národním parku Torres del Paine jsme ještě jednou zavítali na území Argentiny, abychom navštívili národní park Los Glaciares. Výchozím bodem pro treky v této oblasti je městečko El Chaltén, položené v krásném údolí řeky Rio de las Vueltas a obklopené skalami.

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Hranice z Indie do Nepálu překračujeme v městečku Belahiya. Veškeré autobusové linky zde končí, dál jet nemohou, takže musíme přejít pěšky nebo na rikše a na nepálské straně nastoupit do jiného autobusu.