Trekování v horách

Expedice Dhaulagiri 2008 podpořená z Expedičního fondu je v plném proudu. Přinášíme aktuální zprávy od Martina Minaříka přímo z úpatí hory. Nepropásněte jeho úspěchy, zklamání i postřehy!

Tak jsme konečně zase v Káthmándú. Můžeme říct, že máme toho chození po horách docela dost. Skoro 20 dnů jsme chodili pěšky po Himalájích….

Krásná i smrtící. Obojí zároveň vystihuje „Horu hor“ – obávanou osmitisícovku K2. Přinášíme rozhovor s Liborem Uhrem, teprve druhým Čechem, kterému Ká dvojka dovolila stanout na svém vrcholu.

V druhé části našeho miniseriálu o Království hřmícího draka se například dozvíte, kdo vlastně v Bhútánu pracuje, když jsou jeho obyvatelé nad obyčejné věci jako je práce povzneseni.

Pondělí 1. 10. Ráno jsem vstala chvilku před ostatními, abych se vysprchovala a vyprala si. Nepoučeni včerejší situací v hotelové restauraci jsme si tam chtěli dojít na snídani. Neměli však už vůbec nic, a tak jsme se najedli u stánku s pečivem. Brahmour je městečko barevných dřevěných domků s břidlicovými střechami obklopené jablečnými sady a kukuřičnými políčky.

Podlehněte tajemnému vábení posvátné hory. Poznáte, jak prožívají Tibeťané to, co patří k životu – zrození, smrt, rituály i sny…

Po stopách dávné kadidlové stezky se můžete vydat spolu s Romanem Garbou v jeho fotografiích. Zavede vás za „květinovými lidmi“ i na atrakci číslo jedna v Saúdské Arábii.

Svanetie jako oblast s nebezpečnou pověstí mizí. Stále více turistů dnes míří do tohoto království hor, architektonických skvostů a přátelských lidí. Podívejte se tam s námi dříve, než podlehne turistickému boomu.

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.

Dlouho jsem teď pobýval v Tokiu, fotil a fotil a nějak mě už začal lézt na nervy ten již zmiňovaný neustálý hluk, ke kterému se pomalu přidalo i zdejší zabijácké letní počasí. Teplota je (měřeno ve stínu) sice na nějakých celkem normálních 32 stupních, ale problémem je zřejmě vlhkost vzduchu, která by podle statistik teď měla kulminovat a dosahovat zhruba 90 %. To bude zřejmě kámen úrazu, protože na nesnesitelné počasí si tak svorně stěžuje zdejší Japonec stejně tak jako kámoš Filipínec, nebo studenti z Malajsie či holka z Fidži. Takže něco na tom parném tokijském létě asi bude. A co jsem udělal já? Zdrhnul jsem na dva dni do hor, rozhodnutej pokořit nejvyšší horu prefektury Tokio – Kumotori-san. Nadmořská výška 2017 m sice možná úplně neoslní, ale je potřeba vzít v potaz, že se do kopce leze pěkně od moře, potažmo od nuly.

Pakliže jste na Machu Picchu ještě nebyli, přeneste se tímto příjemným vyprávěním do pohádkového místa zahaleného tajemstvím. I přes masovou turistiku si lze návštěvu skvěle vychutnat.

„Pokud plánujete vycestovat do Bolívie, zvažte všechna rizika vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace a svojí cestu raději odložte,“ varovalo v polovině června na webových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí.

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.

Když člověk cestuje po těch divočejších místech, kde se cítí jako v jiném světě, důležité problémy se najednou stávají směšnými nebo postupně zcela mizí. Věci získávají jinou perspektivu. S tím jsem projel Afghánistán ze západu na východ.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.