Cestování podle aktivit

Tento „cestopis“ bych chtěla zcela nezištně věnovat především těm, kteří jsou s cestováním s baťohem teprve v začátcích a uvítají něco jako návod na několik dní aktivně užívací dovolené v Thajsku. Budu psát konkrétně o jižním Thajsku na straně Andamanského moře.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Jsou to jen výsledky našeho pozorování. Nedělám si patent na mexického znalce. A taky vím, že spoustu z uvedeného platí i pro jiné části světa. Spíš mně šlo o porovnání s našim českým světem.

Už v 19. století popisovali evropští cestovatelé směšná bambusová chřestítka, na která viděli hrát domorodé obyvatele indonéské Jávy. Byl to angklung, rytmický hudební nástroj používaný při náboženských rituálech i světské zábavě.

Zase jsme se nechali nachytat a rozhodli se jet minibusem! Z Chomy do Livingstonu je to skoro 200 km a jet narvaný v minibusu není žádnej med, obzvlášť když je vedro k padnutí, zastavujme u každý odbočky do buše a pod sedadlem přede mnou se veze několik živých slepic.

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Po čtyřech hodinách jízdy busem z Louang Prabangu jsem se vypravila na malé vesničky na břehu řeky Nám Ou. První dojem, když sem dorazíte, tak se koukáte kolem sebe a nevíte, jestli je to pauza na toaletu nebo opravdu autobusová stanice.

Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.

Rok se se dvěma lety sešel a už tu máme další africkou výpravu. Po chvilkovém váhání mezi Tureckem a Tunisem padla volba na Afriku. Pidivýprava zahrnuje Honzu a mě, oba na Afrikách. Odjezd je naplánován na začátek dubna. Půlka měsíce v čudu a my stále vězíme doma. Motorky jsou ještě ve stavu, který naposledy zažily tak v půlce výrobní linky. Příprava dalších věcí je na tom podobně. Trajekt 16.4. tedy padá, odjezd odkládáme zase o další týden.    

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁

Probuzení bylo velmi příjemné, zvlášť když člověk dlouho nejí maso. Přišlo se na nás totiž podívat několik stovek kilo hovězího a telecího masa 🙂 Jinak ale pohled na oblohu věštil déšť. Po nezdařeném pokusu o vyprání pískem zaneseného KN-ka v potůčku s písečným dnem, kdy stejný díl písku, který byl proudem umyt, byl vzápětí opět nanesen, jsem navždy proklel vynálezce filtrů. Sotva jsme sklidili stan, lehce se rozpršelo 🙁

Loď se mírně pohupuje, takže spíme jako mimina. Jak by ne, konečně spánek bez pozoru před místňáky, kanci, pavouky, medvědy a další havětí. Probouzím se až po desáté, zrovna je z okna vidět Korsika. Rychle do sprchy s teplou vodou, už bylo na čase. Jdeme se optat na tu slibovanou prohlídku strojovny. Chvilku tu vypadá nadějně. Pak ovšem zvoní telefon. Máme smůlu, teroristé prý nikdy nespí! V rozhlase hlásí, že se otvírá Self-service food. Jídla dobrá, ceny (na západní Evropu) normální.

První obraz z Laosu je hodně surrealistický. Stařenka v tradičním barevném kroji sedí hned za hranicí na zemi u velkého mraveniště. Neustále mravence shrabává na hromádku. Až pak mi to dochází – vždyť ona tady vlastně prodává svačinu. Mraveniště si sem z lesa přinesla v ošatce. Mravenci se ovšem nejí syroví, fuj! Nejprve je přece musíte lehce osmažit. Nejlepší prý jsou kukly. Zvířata, hmyz a rostliny ulovené či posbírané v přírodě tvoří v této z půlky stále zalesněné zemi nemalou součást potravy. Ještě letos na jaře vědci během prohlídky zboží na vesnickém trhu identifikovali tři nové zvířecí druhy, včetně zcela unikátní skalní krysy.