Cestování podle aktivit

Jaké to je lovit v noci kajmany v zaplavené džungli? Když vás přitom pokoušou, přiláká vaše krev piraně? Takové otázky řeší bílý lovec v peruánském pralese. A čím zahustit polívku, když není mouka? Přeci zeleným banánem!

Ocitl jsem se v Číně tváří v tvář nekonečnu.Neuměl jsem dosud do tolika počítat.(Adolf Hoffmeister)

Zdolávat vysokohorské průsmyky Ladaku v sedle „ocelového oře“ je snem některých cyklonadšenců. K těm se zrovna neřadím, mě láká pro cyklistiku spíše Polabská nížina. Ale možnost okusit 40 kilometrů dlouhý nepřerušovaný sjezd z jednoho z nejvyšších sjízdných sedel si nemůžu nechat ujít. Celých čtyřicet kilometrů bez jediného šlápnutí do pedálů…

Oficiálně se jmenuje Mentok a je to takový šestitisícový pupínek na tváři Ladaku. Nám se ale víc líbí jméno Mentoš, kterým ho překřtila Evča, když se na něj drápala. Nemůžeme si takovou srandu nechat ujít a tak se pokusíme aspoň kousek z Mentoša taky zdolat.

Dlouho jsem teď pobýval v Tokiu, fotil a fotil a nějak mě už začal lézt na nervy ten již zmiňovaný neustálý hluk, ke kterému se pomalu přidalo i zdejší zabijácké letní počasí. Teplota je (měřeno ve stínu) sice na nějakých celkem normálních 32 stupních, ale problémem je zřejmě vlhkost vzduchu, která by podle statistik teď měla kulminovat a dosahovat zhruba 90 %. To bude zřejmě kámen úrazu, protože na nesnesitelné počasí si tak svorně stěžuje zdejší Japonec stejně tak jako kámoš Filipínec, nebo studenti z Malajsie či holka z Fidži. Takže něco na tom parném tokijském létě asi bude. A co jsem udělal já? Zdrhnul jsem na dva dni do hor, rozhodnutej pokořit nejvyšší horu prefektury Tokio – Kumotori-san. Nadmořská výška 2017 m sice možná úplně neoslní, ale je potřeba vzít v potaz, že se do kopce leze pěkně od moře, potažmo od nuly.

Kyjev je matkou ruských měst. Skýtá nejen kouzelné pohledy na oslepující zlaté kupole svých chrámů, ale i projížďku velkolepými stanicemi metra v barevných vagóncích či klaustrofobní návštěvu tajemného podzemí Pečorské lávry.

  Nestačí vám jedna žena? Pořiďte si dvě, tři nebo třeba … šestnáct! Dvouletá cesta Afrikou přinesla zážitky i ze svatby náčelníka kmene Samburů.

Dvacítka českých dobrovolníků míří letos o prázdninách do Ladakhu na tábor Krajní meze 07. Nebudou si jen užívat treky jako turisté, ale přiloží ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Projekt byl podpořen finančním příspěvkem Expedičního fondu.

Navštívit některý z chamových tanců je tajným snem každého návštěvníka Ladaku. Jedna taková slavnost se právě koná kousek od naší trasy. Nenecháme si takový zážitek ujít ani za nic.

Pátek 12. srpna, Den dvojic (Mostar, Dubrovník, Kotor, Budva) Five. Dneska jsme začali stopovat na benzínce hned za městskou zástavbou. Objevila jsem tu zadáčo sprchu. Luxus. Takže pátý den a teprve první opravdová sprcha. Připadám si trochu jako prasátko, ale jinak to fakt nešlo. A to ještě nejsme v Albánii.

O tom, jak se v Jemenu ztratil kufr na vnitrostátní lince, jak Sokotránci loví žraloky a jak potápěči zůstali bez lodi.

Prázdniny jsou dobou táborů. Co ale takhle tábor uprostřed malajské džungle, kam se musíte těžce probrodit v neustávajícím dešti? A místo pouhých škvorů vás obklopí škorpióni a tarantule.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.

Nádam je velký sportovní svátek v Mongolsku. V Ulanbátaru probíhá hekticky, ale na břehu jezera v národním parku Terchíncagán núr mají oslavy dodnes tradiční podobu.

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.