Vyberte si z širokého spektra aktivit na cestách. Můžete se vydat do hor, na safari, potápět, za tradicemi, přírodou nebo třeba za památkami UNESCO.
Hüzün je název pro pocit zmaru a odklonu od správných hodnot, jinými slovy melancholie. Podle Orhana Pamuka sídlí v istanbulské společnosti. Je tomu opravdu tak? Expediční fond podpořil pátrání po tomto aspektu tamější atmosféry.
Přečtěte si aktuální zprávu z indonéské džungle. Pátrání po zbloudilé ženě se změnilo v opravdové životní dobrodružství. Nakonec přišli na pomoc i kouzelníci.
Na úvod utišující věta vhodná pro všechny situace (od doktora trochu zvláštní, ale budiž): Nemáš-li sepsi, nepropadej skepsi.
Cesta jižní Amerikou. Vyprávění plné nejen zážitků, ale také užitečných tipů a důležitých informací.
Nepálský svátek Gai Jatra je vzpomínkou na zemřelé, ale ze smrti se zde stává jeden velký barevný obraz. Živí oslavují, zatímco mrtví jsou již na cestě dalšímu převtělení.
Jeskynní chrámy Adžanta a Ellora v indickém státě Maháráštra (asi 8 hodin jízdy vlakem na východ od Bombaje) jsou uvedeny v seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Nejedná se o přírodní jeskyně typu Macocha, ale do strmé skály precizně vytesané chrámové prostory. V době svého vzniku byly používány jako náboženské svatyně. Jeskynní chrámy Adžanta objevil téměř před dvěmi sty léty anglický voják, který byl v tu dobu na lovu tygrů. Do jednoho sloupu v jeskyni č. 10 vyryl: John Smith, 28. kavalérie, 28. dubna 1819. Tato obrovská jeskyně a čtyři další pocházejí z let 100 př. n. l. – 150 n. l. Byla to doba, kdy buddhismus právě rozkvétal po celé západní Indii. Po celé Indii je velké množství zajímavých jeskynních chrámů, ale žádné nepřekypují tak detailní výzdobou a bohatou historií. Jeskyně v Elloře mají precizní skulpturální výzdobu, v Adžantě pak vyniká zachovalejší malba na stěnách chrámů. Ellora i Adžanta jsou na seznamu světového dědictví UNESCO.
I v dalším díle cestopisu Márovi dokazují, že i s velkým hendikepem, jakým je invalidní vozík, lze navšívit tak náročnou a drsnou část Země , jako je amazonská džugle. Pojďme se tedy s nimi opět přenést na jižní pokouli naší planety.
Ráno jsme byli na snídani opět první. Ještě že jsme jim to včera nahlásili předem, že přijdeme hned na půl osmou. Jídelní místnost má Safina ve druhém patře velkého domu. Vede tam schodiště z boku. Je odtud pěkný výhled na moře. Zrovna tady měli ještě jednoho návštěvníka, kterým byla malá opička s obojkem.
Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.
Naše cestování nám nezačalo zrovna nejradostněji, ale vždycky se dá naštěstí říci, že by to mohlo být ještě horší. V Praze jsme si totiž v duty free shopu koupili dvě Becherovky, kterými jsme chtěli obdarovat naše pomocníky v Tanzanii. V Amsterdamu ale přišla do slova a do písmene studená sprcha.
Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.
Dobrá věc se podařila – svět motorkářů a vozíčkářů si je zase o kus blíže, a to je prima.
Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat.
Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku.
Od rána celkom splašene beháme, balíme sa, posledné nákupy, tlačíme mapy, meníme peniaze. O 12.00 po nás prichádza Kubo. Vezieme sa do Brna na letisko odkial máme let do Londýna. Celkom to ušlo. Zistili sme, že sa už konečne netlieska pilotovi – huraaa – ved je to jeho práca.