Stopování

Je srpen 2006. Složili jsme stará kola do kartónových krabic, odjeli busem do Kyjeva a letadlem do Tbilisi. Chtěli bychom vyrazit přes Arménii směr Írán. Až nás budou bolet nohy, necháme někde kola a dostopujem do Istanbulu.

Let do Sofie proběhl bez potíží. Teda zklamalo mě, že se nízkonákladovost té letecké společnosti projevila v tom, že jsme nedostali jídlo. Místo toho nám totiž dali ceník se vším možným, mimo jiné i jídlem. Naštěstí jsme ale zatím měli dost řízků a svačin z domova. První cestovní legrace nás potká hned na letišti. Je totiž neděle, ta je odvozená od slova nedělat a Bulhaři to moc dobře vědí. Na letišti není kromě bistra otevřené nic, ani námi hledaná směnárna. Problém je to palčivý, protože bychom rádi do centra, a to ne ledajak, ale autobusem, a k tomu by se nám hodil lístek. Nakonec něco směníme u jediného člověka, co nevypadá, že pro nás má nabídku super-výhodného taxi.

Cesta po Carretera Austral je sama o sobě cílem. Nejlépe si zvláštní chilskou krajinu užijete právě odtud. Pojeďte s námi stopem od jedné vesničky k druhé a poznejte tuto část Patagonie.

Od rána celkom splašene beháme, balíme sa, posledné nákupy, tlačíme mapy, meníme peniaze. O 12.00 po nás prichádza Kubo. Vezieme sa do Brna na letisko odkial máme let do Londýna. Celkom to ušlo. Zistili sme, že sa už konečne netlieska pilotovi  – huraaa – ved je to jeho práca.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Při stopování se báječně navazují kontakty s domorodci. Třeba s lovcem divočáků, majitelem farmy, včelařem v kombinéze či vojáky. A každý z nich vás může popovézt blíž ke konci světa.

Pátek 12. srpna, Den dvojic (Mostar, Dubrovník, Kotor, Budva) Five. Dneska jsme začali stopovat na benzínce hned za městskou zástavbou. Objevila jsem tu zadáčo sprchu. Luxus. Takže pátý den a teprve první opravdová sprcha. Připadám si trochu jako prasátko, ale jinak to fakt nešlo. A to ještě nejsme v Albánii.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.

Motto: „Jojoj! Sale, musíme pořádně jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“„A kam chceš dojet, člověče?“„Nevím, ale jet se musí.“(Jack Kerouac: Na cestě)

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).