Stopování

Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovský si tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři… Jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?

Mongolsko je země zelených pastvin, zaoblených kopečků, ale také domovem neuvěřitelně milých a přátelských lidí. Pokud člověk obětuje trochu svého času a trpělivosti, pak se dá prostopovat a odvézt si spoustu autentických zážitků s místními obyvateli, na které se ještě dlouho vzpomíná.

Přes 22 000km, 700USD, 2 nelegální vstupy do země, jedny zavřené hranice, dvoje prošoupané trepky a nespočet zážitků. Moje letní dobrodružství. A rodina? Většinu času jsem sebou neměla ani mobil. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ne?

Někdy takhle stopujete, stopujete a naráz máte kolem sebe spousty vojáků. „Válečná zóna? Cože? Kde? Že tady?“ Tak palec nahoru a rychle pryč!

Stopař nepotřebuje prakticky nic, ani vlastně moc peněz. Pár drobností se ale do takové „stopařské krabičky poslední záchrany“ docela hodí. Suhlasíte?

Tentokrát pro vás máme diskusní soutěž zaměřenou na stopování. Děkujeme všem za příspěvky. Už máme výherce!

Pln očekávání zvedám kotvu. Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá zvládnout relativně rychle. Avšak nikam nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných tropických ostrovů, které by bylo hříchem cestou nenavštívit.

Island, ostrov v severním Atlantiku, na kterém se kříží vysoká vulkanická aktivita s polárním klimatem, představuje snad největší koncentraci a různorodost přírodních zajímavostí na světě. Jak propadnout jeho kouzlu a nepoložit roční rozpočet?

Zvlněné zelené pláně se táhnou, kam oko dohlédne. Tu a tam se objeví jurta a s ní pozvání na čaj. V Mongolsku se prostě nespěchá. Místní pohostinnost dokáže cestovatele pěkně „zdržet“.

Návštěva Íránu před prezidentskými volbami v roce 2009 přinesla stop s vojákem, lístek na autobus zadarmo i setkání s krásnou studentkou fotografie.

Chcete poznat Olchon trochu jinak? Třeba opojeni lahví vodky, kterou popíjíte s veselým řidičem sovětského UAZu? Nebo byste si přáli navštívit zběsilý život na bajkalském statku? Zkuste stopovat, pak je všechno možné.

Je srpen 2006. Složili jsme stará kola do kartónových krabic, odjeli busem do Kyjeva a letadlem do Tbilisi. Chtěli bychom vyrazit přes Arménii směr Írán. Až nás budou bolet nohy, necháme někde kola a dostopujem do Istanbulu.

Let do Sofie proběhl bez potíží. Teda zklamalo mě, že se nízkonákladovost té letecké společnosti projevila v tom, že jsme nedostali jídlo. Místo toho nám totiž dali ceník se vším možným, mimo jiné i jídlem. Naštěstí jsme ale zatím měli dost řízků a svačin z domova. První cestovní legrace nás potká hned na letišti. Je totiž neděle, ta je odvozená od slova nedělat a Bulhaři to moc dobře vědí. Na letišti není kromě bistra otevřené nic, ani námi hledaná směnárna. Problém je to palčivý, protože bychom rádi do centra, a to ne ledajak, ale autobusem, a k tomu by se nám hodil lístek. Nakonec něco směníme u jediného člověka, co nevypadá, že pro nás má nabídku super-výhodného taxi.

Cesta po Carretera Austral je sama o sobě cílem. Nejlépe si zvláštní chilskou krajinu užijete právě odtud. Pojeďte s námi stopem od jedné vesničky k druhé a poznejte tuto část Patagonie.

Od rána celkom splašene beháme, balíme sa, posledné nákupy, tlačíme mapy, meníme peniaze. O 12.00 po nás prichádza Kubo. Vezieme sa do Brna na letisko odkial máme let do Londýna. Celkom to ušlo. Zistili sme, že sa už konečne netlieska pilotovi  – huraaa – ved je to jeho práca.