Stopování

Jaké to je stopnout letadlo, plnit po Evropě bláznivé úkoly a dostat se na předem určená místa  a to všechno téměř bez peněz? Přečtěte si rozhovor s Milanem Mikym Škodou, zakladatelem LowCost Race. Přihlašování na letošní ročník už sice skončilo, ale můžete uvažovat o dalších ročnících.

Nejodpornějším místem v Turecku je dle mého názoru hlavní autobusové nádraží v Istanbulu. Tedy alespoň některé z jeho podzemních částí, kterými jsem se proplétal ve snaze najít slušnou snídani, čekárnu a stanici metra.

Poutníka Ladislava Ziburu asi znáte, jeho nohy už ho zanesly do Jeruzaléma, z Česka do Říma nebo do Santiaga de Compostela. Tento rok se vydal na pěší putování do Nepálu a Číny. Pokud vás zaujme jeho příběh, přijďte si ho poslechnout na festival Obzory, který se koná v 12. a 13. listopadu v Praze.

V následujícím článku bych Vám chtěl ukázat svůj způsob, jak si opravdu užít Nový Zéland s WHV vízama. Jak víza sehnat, kde bydlet, kde nakupovat, jak si připravit životopis, kde hledat práci, jestli dobrovolničit, za jakých podmínek a jak. Heslo dobrodružství: Za málo peněz – hodně muziky! Je to boj, ale o to víc to stojí za to:)

Cestovatel Pavel Klega opustil práci informatika a už více než rok putuje kolem světa stopem. V rozhovoru prozradil, jak se změnili jeho cestovatelské plány při střetu s realitou? Proč málem zůstal v Abcházii i kam míří dále?

12 posádek, tisíce kilometrů a závod s časem. Mistrovství České republiky v autostopu již brzy vypukne. Závodníci musí zdolat trasu z Prahy do Athén a zpět s tím, že cestou tam musí projet Rumunskem a Bulharskem a domů se musí vracet přes Albánii či Itálii. Na cestě je čeká i 5 úkolů.

Někde sice občas chybí asfaltová silnice, ale díky vstřícnosti místních rozhodně stojí stopování v Albánii za to. Nasaďte batoh, nemluvte anglicky a hlavně smlouvejte!

3 roky, 150 000 km a více než 70 států světa. Cestovatel Pavel Klega opustil práci informatika a rozhodl se stopem procestovat celou Zeměkouli. Na konci srpna se vydal na cestu. Nyní je v Albánii. V rozhovoru prozradil z čeho má největší obavy, jak bude řešit samotu i z čeho bude celé ty roky žít.

Jsi magor? Probuď se! Nikam nejedeš! Vždyť tě tam zabijí. A sám? No to už vůbec ne! Jen buď hezky doma, jako KAŽDÝ. Tohle asi většina cestovatelů dobře zná. Já se s tím však musel poprat poprvé. Zařadit se mezi cestovatele a dobrodruhy, vžít se do rolí tvrdohlavých, cílevědomých osob, kteří se nezaleknou žádné výzvy. Ale tím jsem se měl teprve stát.

Mnoho z nás si vyzkoušelo stopování. Mnoho z nás dokonce v rámci Evropy, kdy jsme se měsíc cítili jako opravdoví dobrodruzi s batůžkem na zádech. Jenže je velký rozdíl mezi stopováním v Evropě a řídce obydlené Austrálii, kde v některých částech přejede za celý den jen jedno auto. To potom musíte mít kromě batohu taky kanistr s vodou a zásoby jídla na několik dní.

Na Nový Zéland se jezdí za krásami přírody a stopovat! Tuto úvodní větu si troufám tvrdit po téměř dvouměsíčním stopařském putování. Severní i Jižní ostrov kolem dokola, občas i napříč.

V hlavě se mi líhne nápad odjet někam stopem, co nejdál, kam to jen půjde. Podle mapy světa je to nejdál do Vladivostoku. Odkráčím na výpadovku a začnu stopovat. Naskočím na první káru za Třebíčí a tradá na východ.

Stopem přes Německo se dá jet poměrně snadno a dost rychle – ne, že by snad zastavil každý, ale provoz je tak hustý, takže dříve či později se dočkáte. A když už jedete, cesta ubíhá rychle.

Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové… Po prašných kamenitých cestách plných děr, jezdí velmi málo aut i autobusů. Jenže s končícím asfaltem končí i pohodový autostop.

Cestovatel a autor neběžného cestopisu, Roman Vehovský, strávil na stopu několik let. Projel mnoho zemí, kde si stopnul různé dopravní prostředky. Někde to šlo snadno, jinde to bylo zapeklité.