Příroda

Když se řekne Ázerbájdžán, mnoho z nás si představí velice exotickou, nepřístupnou a ortodoxně islámskou zemi. Opak je pravdou. Ázerbájdžán je díky svému ropnému bohatství nejbohatší ze tří zakavkazských zemí.

Svanetie jako oblast s nebezpečnou pověstí mizí. Stále více turistů dnes míří do tohoto království hor, architektonických skvostů a přátelských lidí. Podívejte se tam s námi dříve, než podlehne turistickému boomu.

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube, ale kupodivu příroda.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

„…Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní napospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný…“. Peligro kaskada! Peligro kajman! Peligro Maykl!

Ostrov Palawan, který je nejzápadnějším z filipínských ostrovů, byl bezesporu nejlepším zážitkem z našeho putování po této malebné jihoasijské zemi.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Je to malé, má to korálový útes, největší koncentraci jaguárů, zrají tam leguáni a kvůli množství brodivých ptáků se tam špatně plave, co je to? Touto zemí je …

Po pravé straně se z mlžného oparu pomalu vynořuje Huronské jezero, jedno ze známých „Velkých jezer“ ležících na pomezí Kanady a USA. Přestože poblíž státní hranice leží pruh území s největší hustotou osídlení v Kanadě, na evropské poměry je to i tak oblast málo zalidněná, a tudíž s čistou a krásnou přírodou.

V úterý odpoledne přilétáme z Bangkoku do Hanoje. Letiště se nachází asi 30 kilometrů od města. Do samotné Hanoje přijíždíme po mostě Chuong Duong, který se klene přes Červenou řeku (Song Hong) a je to nejdelší most ve Vietnamu.

Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.

Vodopády Iguaçu na brazilsko-argentinské hranici svou monumentálností přebíjejí kaskádovou „konkurenci“ po světě. Ze sedmdesátimetrové výšky se řítí spousty hektolitrů vody.