Pouště

Na jihu Arabského poloostrova postavili už ve starověku výškové budovy. Nejsou ze skla, ani z oceli. Už stovky let odolávají zubu času, přestože jsou postaveny z hlíny.

Stačí dva dny, abyste se přenesli do úplně jiného světa. Do země nekonečných písků, rozvláčných velbloudů, adrenalinové jízdy v dunách i nekončící romantiky. Wahiba sands je rozlohou nevelká, ale chytne vás za srdce.

Silvestr bez spusty hluku, přehnaných ohňostrojů a zbytečných novoročních předsevzetí si zajeďtě prožít do Tuniska. Mezi beduíny zažijete ten nejkrásnější začátek roku.

Jen málo lidí zůstává dodnes žít v poušti. V Maroku ale ještě najdete vesnice, kde posledních pár odvážlivců zůstává. Bojují s větrnými bouřemi, nedostatkem vody i houbou, která napadá palmy. Pojďte se sem na chvíli přenést!

Národní park Bílá poušť je kus Afriky, který vypadá jako z jiného světa. A taky místo, kde můžete sbírat odpadky a dobře se u toho bavit.

Nikde nikdo. Kam oko dohlédne, tyčí se z prašné a vysušené pouště Atacama jen vysoké kaktusy. Ale není tu pusto. Okolo běhají pouštní lišky a kaktusy jsou pokryty lišejníky. Jedinečnou vegetaci tady vykouzlila obyčejná mlha.

Zvlněné zelené pláně se táhnou, kam oko dohlédne. Tu a tam se objeví jurta a s ní pozvání na čaj. V Mongolsku se prostě nespěchá. Místní pohostinnost dokáže cestovatele pěkně „zdržet“.

Z Ulaanbaataru vyjedete rovnou do pouště Gobi. Jeli jsme na motorkách dovezených z domova v kontejneru, orientovali se podle GPS, občas se drželi vyjetých kolejí, občas někoho potkali. Pastevce, kteří se na tom nic, co v kamenité poušti roste, snaží pást ovce. Řidiče ZILů a GAZů, kteří stejně jako my míří do 600km vzdáleného Dalanzadgadu.

Cesta do púštneho Yazdu trvá približne 7 hodín autobusom zo Shirazu. Lietadlo letí len z Teheránu, takže som musela veriť, že nebudem patriť do ročnej štatistiky – 30 000 mŕtvych na nedobudovaných cestách. Stretla som sa s názorom, že pokiaľ by Irán v tomto momemte zavrel ropu a zemný plyn, tak nemajú nič – nemajú vybudovanú žiadnu infraštruktúru. Ale na druhej strane, keď niekde stavajú, tak im je jedno, či položia 5; 10 alebo 20 cm hrubú vrstvu asfaltu.

Umíte poslouchat ticho? Půjdete-li pěší pouť napříč Saharou, naučíte se to. Když vše ztichne a samotu ruší jen stáda velbloudů, objevíte krásu zcela samozřejmých věcí. Ranního slunce, stříbřité jinovatky či hvězdného nebe. Tak to umí jen místní beduíni.

Je jen několik málo míst na světě, kde je i pod drobnohledem turistů možné bez mrknutí oka týrat zvířata, a stejně tak je málo míst na světě, kde by vás chtěli jemně, ale nonstop a do krve oškubávat. Cesta Saharou dlouhá 1300 km je prostě jen pro silné nervy.

Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.

Budík zvoní ve 4:30, rychle balíme a doufáme, že se do žaludku v tuto časnou hodinu vejde alespoň část snídaně. V 5:30 odjíždíme od hotelu směrem dál na západ k hranicím Alžírska. Na východě se začíná objevovat světlý proužek a my pospícháme, abychom stihli východ slunce nad solným jezerem Chott-el-Djerid.

Zvolávanie muezzína z neďalekej mešity ma nezobudilo. To robí až nastavený budík. Schádzame dolu na raňajky. Na stole už čakajú syry, vajcia, maslo, džemy a arabské placky. Aspoň niečo kým opäť vyrazíme objavovať skryté krásy Petry. Otvárajú ju už o šiestej ráno. My prichádzame hodinu po otvorení, no vonku sa tvoria fronty pretože predajňa lístkov je otvorená až neskôr. S lístkom v ruke ich len obchádzame a vstupujeme do areálu.

Vstávame skoro ráno už okolo piatej hodiny. To preto aby sme stihli autobus do Petry, ktorý odchádza síce až o pol siedmej, ale vraj tu máme čakať už o šiestej. Rýchlo balíme tých pár vecí a ranným Ammánom šliapeme ku kancelárii spoločnosti JETT odkiaľ nám to má ísť.