Cyklocestování

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Od té doby jsme zažili zase plno zajímavých a krásných zážitků, našlapali stovky kilometrů a hlavně se rozloučili s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Austrália (Jižní Austrálie).

Postojenská jeskyně, Julské Alpy nebo Plitvická jezera. To jsou místa, kam každoročně míří spousta Čechů na dovolenou. Ale ze sedla vlastního bicyklu mají tato místa zvláštní kouzlo. Možná ho dodává ten pocit nespoutanosti.

Od poslední písemné zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnech volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvítězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie.

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3-4 dny jízdy. Realita byla ovšem jiná.

Zdolávat vysokohorské průsmyky Ladaku v sedle „ocelového oře“ je snem některých cyklonadšenců. K těm se zrovna neřadím, mě láká pro cyklistiku spíše Polabská nížina. Ale možnost okusit 40 kilometrů dlouhý nepřerušovaný sjezd z jednoho z nejvyšších sjízdných sedel si nemůžu nechat ujít. Celých čtyřicet kilometrů bez jediného šlápnutí do pedálů…

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a os­má hodi­na mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yar­kandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé po­lo­vině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém zá­pad­ním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na zá­padě, ledovce Siachen a Rimo na se­ve­ru, nekonečné tibetské pláně na východě a severový­chodě a vysoký Ladakh Ran­ge na jihu.