Cestopisy a reportáže

Zuzana Tarabusová Pouštní hvězdy Jadu si na svých dlouhých nohou vykračuje pouští. Sem tam se zhoupne v bocích v rytmu stříbrných rolniček, které mu visí z uší. Občas zatřepe nesouhlasně hlavou: „Kam to vlastně tak dlouho jdeme?“ A jindy se otřese celý a já se kymácím a padám… Jadu je můj velbloud a válčíme spolu už druhý den.

Ten, který přichází Objímám Shampu i mého malého dvouměsíčního kmotřence. Jméno jsem mu mohla vybrat sama. Jako většina indických žen, i Shampa rodila doma, a protože to byl porod předčasný, byla s ní jen matka. Zrovna jsem přišla na návštěvu a dobrou kávu, kterou mě Shampa vždy hostila. Všude po místnosti se válely kusy prádla a Shampina matka křičela snad víc než Shampa. Mám doběhnout pro pomoc anebo raději rovnou zůstat a pomáhat.

Den v monasterii Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Scházím po serpentinách do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj – ten svůj.

Světlo života Je konec listopadu. Všude po Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa zprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rožnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.

Průzračná voda zářící světle modrou barvou, pláže přetékající bělostným korálovým pískem a kam jen oko dohlédne bujný porost doplněn palmami. Tak to je Karibik, moře pojmenované po etnické skupině indiánů z Antil.

Na Kamčatce je stále hlavním vládcem nespoutaná příroda, modelovaná rozsáhlou sopečnou činností, která Kamčatku řadí mezi nejaktivnější vulkanické oblasti světa. Vulkány dokonale kónických tvarů pokryté ledovci i sršící lávu a síru vyrůstají z nekonečné a bujné zelené tajgy i tundry, kterou se potulují hnědí medvědi a v řekách se tísní lososi. V údolích, v nichž vyvěrají teplé gejzíry, se daří jahodám i orchidejím a z moře se tyčí skalní věže.

Japonsko žije z tisícileté úcty člověka k ostatním lidem i k přírodě, kterou ponechává divokou nebo ji lehce přetváří do parků plných harmonie a klidu. Japonské zahrady a chrámy jsou oázami krásy v zemi nejmodernějších technologií, kterou křižují vlaky svištící tryskovou rychlostí a jejíž města plní hektické davy spěchajících lidí.

Mnoho dobrodruhů a nadšenců hor se jednoho dne rozhodne obdivovat majestátní alpské vrcholy, poklidná jezera a nádherná města Švýcarska. Společně s manželem jsem si tento sen konečně splnili a vyrazili jsme na fascinující cestu do Švýcarska. Zde si můžete přečíst pár našich postřehu z návštěvy Zermattu a Ženevy.

Po roce a půl se vracím do Polynésie, stejně jako kdysi kapitán Cook – na rozdíl od něj nám ale již vstříc nevyjíždějí kanoe s bojovníky a už dávno nás domorodci nemají za bohy, jak tomu bylo za časů prvních objevitelů.

Dovedete si představit článek o Barceloně, v němž nepadne jméno Gaudí? Já také ne, ledaže by to byl článek o fotbale. A tak na něj dojde i tentokrát. Nicméně Barcelona opravdu není jenom Gaudí. Proč tedy nezačít jednou úplně jinak?

Ostrov čajových plantáží, nádherných scenérií, exotické fauny a flóry, buddhistických a hinduistických památek, přátelských obyvatel i úchvatné přírody protknuté venkovským životem prozkoumáme nejlépe na kole. Uvidíme tak totiž nejen turistické cíle, ale i opravdový život mezi nimi.

Když vyrážíte na lyžovačku do Alp zkuste nezastavit tradičně v Rakousku, ale popojeďte ještě o pár kilometrů dále. Lyžařská střediska ve Slovinsku vás určitě nezklamou. Dokonce vás možná překvapí nebo jako mě doslova chytí za srdce domáckou atmosférou, pestrým výběrem svahů různé obtížnosti, oslnivými výhledy na zasněžené, zalesněné i skalnatější svahy a údolí, vynikajícím jídlem, ještě lepším vínem a také vřelostí místních lidí.

Pod pojmem metropole si většina z nás vybaví velká pulzující města, upravená historická centra, rozkvetlé parky či promenády plné kaváren. Hlavní město Nikaraguy je ale odlišné. Managua je krom jiného nejnebezpečnějším místem země, historické centrum chybí, cesty jsou prašné a plné každodenních nástrah. Po ulicích se příliš nedoporučuje chodit pěšky, a to nejen po setmění. Přes to všechno i Managua dokáže být svým způsobem krásná. Je protkána jakousi zvláštní revoluční atmosférou.

Petr Horký je polárník, spisovatel, režisér, dokumentarista, tvůrce festivalu Neznámá Země a nově také zakladatel Svazu českých polárníků. Zkrátka cokoli si vymyslí, tím se stává. Všechno dělá s láskou a nadšením a plní si tak své sny. Jedním z nich bylo „dobytí jižního pólu“ a s ním spojené další sebepoznání.

Ať jste cestovatel začátečník, nebo pravidelný průzkumník různých koutů světa, vždy je dobré na cestu se předem připravit a znát základní pravidla, abyste se vyhnuli následným možným problémům. Na co je tedy dobré dbát zvýšenou pozornost?