Cestopisy a reportáže

Když vyrážíte na lyžovačku do Alp zkuste nezastavit tradičně v Rakousku, ale popojeďte ještě o pár kilometrů dále. Lyžařská střediska ve Slovinsku vás určitě nezklamou. Dokonce vás možná překvapí nebo jako mě doslova chytí za srdce domáckou atmosférou, pestrým výběrem svahů různé obtížnosti, oslnivými výhledy na zasněžené, zalesněné i skalnatější svahy a údolí, vynikajícím jídlem, ještě lepším vínem a také vřelostí místních lidí.

Pod pojmem metropole si většina z nás vybaví velká pulzující města, upravená historická centra, rozkvetlé parky či promenády plné kaváren. Hlavní město Nikaraguy je ale odlišné. Managua je krom jiného nejnebezpečnějším místem země, historické centrum chybí, cesty jsou prašné a plné každodenních nástrah. Po ulicích se příliš nedoporučuje chodit pěšky, a to nejen po setmění. Přes to všechno i Managua dokáže být svým způsobem krásná. Je protkána jakousi zvláštní revoluční atmosférou.

Petr Horký je polárník, spisovatel, režisér, dokumentarista, tvůrce festivalu Neznámá Země a nově také zakladatel Svazu českých polárníků. Zkrátka cokoli si vymyslí, tím se stává. Všechno dělá s láskou a nadšením a plní si tak své sny. Jedním z nich bylo „dobytí jižního pólu“ a s ním spojené další sebepoznání.

Ať jste cestovatel začátečník, nebo pravidelný průzkumník různých koutů světa, vždy je dobré na cestu se předem připravit a znát základní pravidla, abyste se vyhnuli následným možným problémům. Na co je tedy dobré dbát zvýšenou pozornost?

Na jihu apeninské boty dodnes můžeme objevovat genius loci Itálie v době její největší slávy. Najdeme tu mix divoké přírody, vzácných památek, skvělé kuchyně i ohnivě vášnivých lidí, kteří mají vše „na háku“ a přitom pro cizince srdce na dlani.  

Letadlo klesá nad Indický oceán a z nekonečného modra se vylupují světlounké skvrnky a pomalu se mění v tisíce maledivských ostrůvků. Je brzy ráno, ale už teď je teplo a vlhko, cítím tu typickou směs indických vůní a tropického vzduchu.

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme – pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán.

Rozhodujeme se zůstat v Cuzcu co nejdéle a prozkoumat podrobněji jeho okolí. Vynecháme sice jezero Titicaca, ale zato nebudeme muset nikam spěchat. Zde v Cuzcu a nedaleko od něj jsou nádherné památky, přírodní scenérie a řeka Urubamba.

Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca.

Ranní Lima nás vítá mrholením, nepřítomností úschovny zavazadel a celkově ponurou atmosférou probouzejícího se velkoměsta.

Popisovat Machu Picchu, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail.

Diashow „Island – ostrov sopek a vodopádů“ uvádí cestovatel Martin Loew. Multimediální projekce s živým vyprávěním: Poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i nevšedních zážitků.

Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.