Cestopisy a reportáže

Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

Ještě poslední procházka po Biškeku, zavolat naposledy domů a po obědě sedím jako druhý cestující minibusu, který mě má zavést přes hory do jižní části Kyrgyzstánu. Vyrážíme okolo šesté hodiny a ve starém vojenském minibusu se sešla zajímavá společnost.

První stránky časopisu už jsou téměř v tiskárně, když si s Vláďou Líbou, naším externím spolupracovníkem a kamarádem, jenž se včera vrátil z Chile, povídáme o jeho měsíčním pobytu na české polární stanici na ostrově Nelson v Antarktidě.

Hned první zastávka příměstského vláčku, který spojuje letiště Monastir s přímořským letoviskem Sousse, se jmenuje Průmyslová zóna. Je to obrovská továrna na zpracování fosfátů, které sem navážejí těžkotonážní nákladní vlaky: do tmy svítí stovky světel, přepravníky rachotí nocí, z komínů stoupá různobarevný dým, jeřáby nakládají do lodí zpracovanou surovinu.

Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.

Celou cestu se před námi na konci údolí tyčila parádní HORA, následně se obcházela sedlem zprava. Po dvou a půl dnech jsme přešli údolí Santa Cruz, vylezli do sedla (4800), a za pršo-sněhového počasí sestupovali na druhou stranu.