Cestopisy a reportáže

Milí čtenáři, protože naši cestu napříč pobřežím Západní Austrálie považuji doposud za nejúžasnější cestovatelský zážitek, rozhodla jsem se s Vámi o podrobnosti naší 11-ti denní cesty podělit a snad i cestovatelům, kteří mají namířeno na druhou stranu světa, něco málo doporučit. Vraťme se tedy časově do doby před pár lety, konkrétně do období Velikonoc, kdy jsme (můj manžel, já a náš dvouletý syn Daniel) zmíněnou cestu podnikli.

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.

Po ženách oblečených do pestrobarevných sárí pokukujeme už skoro pět měsíců. Je to zázrak, jakou parádu dokáží Indky i Nepálky udělat s obyčejným pěti či šestimetrovým pruhem látky. Bez jehly, bez niti, bez špendlíků. Zamotané do lehkého hadříku sebevědomě vykračují ulicemi. A já chci také sárí.

6.8.2001, pondělí Po celonoční jízdě přistáváme na bus terminálu v Shirazu. Taxíkem objíždíme tři hotely. Zakotvujeme v Daria hotelu, nic moc, taková pohodka jako v Kabiru už to asi nikde nebude (po zkušenostech z Darie doporučujeme brát pokoje bez toalet a sprch – lepší když smrdí na chodbě, kam si člověk může v pohodě odskočit). Do 12 chrupkáme a vyrážíme na jídlo. Skopový kebab je dobrý, ale na můj rozdrážděný žaludek je to bez piva velká bomba a ještě dlouho ho cítím v žaludku.

9.8.2001, čtvrtek V Kermanu bez problémů přesedláváme na bus do Bamu. V Bamu na terminálu se spolu s nevím kolika lidmi soukáme do shared taxi. Musí nás být asi dost, neboť jen vepředu sedíme čtyři J. Vždycky když chce taximen přeřadit, musí se maník vedle mě nadzvednout (sedí na řadící páce). Kolik jich sedí vzadu, nevím, protože se nemůžu ani otočit J. Taxíkář je pěkný démon a fičí si to takhle Bamem asi 110 km/hod starým vychrochtaným Peykanem (značka super íránských vozítek). Ubytováváme se v hostelu Ali Amiry (je skvělý) a vyrážíme k pevnosti.

14.8.2001, úterý Den začíná celkem slibně, daří se nám (teda hlavně mně) vstát opravdu v 6 hodin, jak jsme si předsevzali. Krátce po 7. jsme na yazdském bus terminálu. Bohužel nám těsně ujíždí autobus do Kashanu v 7 hodin. Hledáme další bus, u jedné přepážky nám jeden slizoun (jinak jsou Íránci sympatičtí lidé) nabízí lístek za 40 000IRR na 7:30!

28.7.2001, sobota Sedíme ve výstupní hale mezinárodního teheránského letiště Mehrabat, je 2:30 ráno. Zatím nemůžeme s Lenkou uvěřit, že vše proběhlo až tak neskutečně hladce.

30.7.2001, pondělí Někdy kolem páté ráno mě budí všudypřítomné celkem depresivní kvílení z ampliónů – bylo to moje první seznámení s muezínem. Před odjezdem jsme očekávali, že v době hlavních modliteb, tj. ráno, v poledne a večer ustane na chvíli život, každý sebou bací na zem a bude poctivě drtit modlitbu ( třeba jako v Saudské Arábii), ale nic takového.

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

Miluji Kambodžu! Uchvacující Angkor Wat, neobjevené písečné pláže, zapomenuté severní provincie, skvělé kafe a obložené francouzské bagety – to jsou věci, na které se nedá jen tak zapomenout.

Budhistická tradice v Barmě opravdu žije. Zástupy mnichů v temně červeném rouchu každodenně brouzdají ulicemi, aby od věřících vybrali svou dávku jídla. Není divu, že mniši jsou vnímáni jako neoddělitelná součást společnosti. Mezi mužské povinnosti lze proto zařadit i krátký pobyt v klášteru.

Krásně barevná rikša zdobí každou bangladéšskou ulici. Stačí jen naskočit do vozíku zaklesnutého za jízdním kolem a vyhlídková jízda začíná. Najmutý rikšák šlape do pedálů jako o závod. Den co den se vrhá pod kola autobusů, jen aby projel křižovatkou co nejrychleji.

Bangladéš bezesporu patří mezi nejlevnější země, které jsme kdy navštívili. Kvalita jídla, ubytování i veřejné dopravy však naprosto odpovídá nízké ceně. Kamarádi v Čechách dokonce uzavírali sázky, jak dlouho to v Bangladéši vydržíme. Vydrželi jsme 19 dní a vlastně jsme chtěli zůstat ještě o týden déle.

V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Proto i nás místní lidé automaticky považují za pracovníky nějaké neziskové organizace a ptají se, jakou práci zde vykonáváme. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.