Cestopisy a reportáže

Národní park Chitwan je zařazen mezi přírodní památky UNESCO. Návštěvníkům nabízí několik možností jak se přiblížit divokým zvířatům. Protože park není oplocen, lze divoká zvířata s poněkud menší pravděpodobností potkat i mimo hranice parku. Mezi nejznámější tahouny návštěvníků patří nosorožec a tygr bengálský.

Projekt „Chráněná oblast Annapurna“ (ACAP – Annapurna Conservation Area Project) vznikl v roce 1986 pod záštitou neziskové a nevládní organizace „Nadace krále Mahendry pro ochranu přírody“.

… byla opravdu geniální. Zamýšlel jsem, že přijdu ještě před východem slunce na náměstí Durbar Square, které se bude schovávat v mlze a já si udělám pár zajímavých foteček. Nic takového se však nekonalo. Místo toho se mi ulice starého města ukázaly ve zcela jiném světle.

Po třech měsících v Indii jsme dorazili do Káthmándú a ubytovali jsme se v Thamelu, turistickém centru města, které je krásně provoněno vonnými tyčinkami.

Převážně hinduistický Nepál je plný festivalů. Většina svátků se řídí podle nepálského kalendáře, který má dnes o nějakých 57 let více než dnes.

V Nepálu jsme strávili měsíc a půl a utratili každý 12 107 Kč. Zdarma je v Nepálu pouze pobyt v turistickém centru Káthmándú – v Tamelu. Vše ostatní, co stojí za vidění, je zpoplatněno. Vybírání poplatků většinou hlídají ozbrojení vojáci, ale někdy je lze snadno obejít. Vstupné je stanoveno nejen do všech lesů, které se nacházejí v dohledu některé osmitisícovky, ale dokonce i na náměstí v centru města. A to nemluvím o „donation“, které od turistů na mnoha místech vybírají maoisté.

Po mnoha dnech či týdnech náročné cesty je občas dobré si odpočinout a načerpat síly. Zde jsou naše tipy na ta nejlepší místa k relaxaci mezi Istanbulem a Pekingem.

Komunistická strana Nepálu, známá pod názvem Maoisté, vede již téměř deset let partyzánskou válku s nepálskou vládou. Usilují o sesazení krále a vytvoření komunistické republiky.

Pavel Brunclík je spíš fotograf, než cestovatel. Ale aby jeho snímky z cyklu ZEMĚ byly takové, jaké jsou, musel projet snad půlku světa.

Výlet do Jižní Ameriky jsme plánovali celkem dlouho. Vzhledem k omezenému počtu volných dní (oba již nejsme studenti) jsme byli nuceni pečlivě zvážit a naplánovat každý den. Věděli jsme, že bychom při jedné cestě rádi najednou navštívili Argentinu, Uruguay, Chile i Ohňovou zemi, a proto jsme si na internetu a v průvodci Lonely Planet zjistili veškeré dostupné informace o místech, které stojí za to navštívit (památky, přírodní úkazy atp.) včetně jízdních řádů autobusů a místních leteckých společností.

Uruguay je placatá zemička s luxusními přímořskými letovisky a jednoduchými, chudými domečky ve vnitrozemí.

Po návratu do Argentiny jsme se vydali ihned nočním přesunem do vinařské oblasti zvané Mendózav západní části země. Volíme strategii ubytovávat se v hostelech blízko nádraží, abychom se nemuseli zbytečně tahat s batohy.

Noční přejezd narušený celní kontrolou na argentinsko-chilských hranicích jsme zakončili v malém přístavním městečku Valparaíso. V průvodci se tvrdí, že je to příjemné “rajské městečko” na břehu Tichého oceánu. Ve skutečnosti je to však špinavé, nehezké, všudypřítomnými odpadky silně zapáchající město, které už dávno není to, co bývalo.

Trasu s PA (Chile) do Ushuaii (Argentina) v Ohňové zemi jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.). Některé jezdí každý sudý den v týdnu, jiné každý lichý. Cesta trvá 12 – x hodin, většinou se jezdí přes den, to proto, že cesty nejsou udržované, osvětlené a bývá pravidlem, že ve vyjetých kolejích někde zapadnete jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.).

Mým celoživotním zážitkem se stal zpáteční let zřejmě již odepsaným rádoby letadýlkem společnosti LADE (národní aerolinky). Proč byla ceny letenky tak nízká, jsme pochopili vzápětí.