Cestopisy a reportáže

Pokud vás nudí běžné cestování, kdy víte, co bude za zítra nebo za hodinu, jeďte do Palestinských území. Tam podobná situace v příštích několika letech nenastane.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.

Dobrodruh, novinář a fotograf Martin Mykiska je jedním z mála Čechů, který cestoval Afghánistánem za Tálibánu. Jednu noc dokonce strávil na tálibánské základně v malém městečku Andchuj. Jak se spí se samopalem pod polštářem? Netlačí to?

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.

Jedna z těch vzácných oblastí světa, kde i dnes můžete „objevovat“, je provincie Khorasan v severovýchodním Íránu. V historii byla součástí bohatých a mocných říší, ale dnes je to zapomenutá část i tak málo známé země. Skvostné mešity, tajemné hrobky, zapomenuté hrady a karavanseraje tu překvapí v každém městečku.

O izolovanosti Ladhackého regionu nejvíc svědčí počet jeho přístupových cest. Slovy jedna. Abych nebreptala, oficiálně existují tři. Sedlo první přístupové cesty (5329 m.n.m.) nám zasypal sníh (on nám vlastně teď v květnu ještě neroztál). Druhou přístupovou cestu přes Kašmír nám zasypali Pákistánští a Indičtí vojáci. A že ani na jednu tuhle haldu lopata nestačí, museli jsme se dolopotit do Ladhaku jinak. Nezbylo než bolavě nabourat rozpočet a vznést se přes hory.

Dál bhat je nejrozšířenějším nepálským jídlem, jež můžete ochutnat v desítkách podob. Toto je jedna z nich.

Prodíráme se úzkými uličkami, lemovanými nepřetržitou řadou obchůdků. Proti nám se spěšně procpávají milióny nákupůchtivých lidí, hulákající prodavači s pojízdnými krámky, taxíky a do toho všeho ještě troubící dodávky. Připadáme si jako v lidském mraveništi. Jsme totiž v Istanbulu!

Německo – Švýcarsko – Francie – Monako – Itálie – Slovinsko – Chorvatsko – Rakousko 1. den Je pátek 11:00 hodin a po dlouhém pakování vyrážíme já a moje přítelkyně Magda na cestu. Není zrovna nejlíp, trochu poprchává, ale vyjedeme z Liberce a už se to lepší. V plánu máme cestu cca necelých 4000 km přes Alpy dolu na Francouzskou riviéru a podél pobřeží až do Chorvatska a zpátky přes Dolní Dvořiště domu.

Až po deseti měsících strávených na druhé straně planety jsme se dozvěděli od maorského kamaráda o české vesnici na Novém Zélandu. Hned bylo jasné, že se tam vypravíme.

Petra Bielinová Náš průvodce Lonely Planet z roku 2001 důrazně varoval před návštěvou Kašmíru. Přesto jsme velmi toužili navštívit město plné zeleně a především pak jezero Dal s hausbóty. Jaká tedy panuje atmosféra v dnešním Šrinagaru? To vám přiblíží následující řádky sepsané v září 2005, těsně před nástupem deštivých mozunů.

Kurdové žijí na mnoha místech Turecka, ale cíp země jižně a jihovýchodně od města Van až k iráckým a íránským hranicím je možné považovat za jejich jádro. Konflikt s ozbrojenými separatisty už utichl, ale cestovatelé se sem vracejí jen pomalu. Co je tu k vidění? Pověstné kočky s dvojbarevnýma očima napovídají, že se zde skrývá mnoho záhadných míst.

Po klasickém maratónu před odjezdem jsem si až v Londýně na letišti začal uvědomovat že letím do Afriky, která pro mě vždy zosobňovala magický,neznámý kontinentem o jehož fungovaní jsem měl pouze mlhavé představy.

Kdokoliv má rád pláže a romantické ostrůvky, ale nevyhovují mu velké hotely a stovky turistů, může zajet do Kambodži. Nejlepší ostrůvek měl jen čtyři bambusové bungalovy, jednu malou jídelnu a dlouhé pláže jen a jen pro nás. Vítejte na Králičím ostrově!

Mají moře ropy a písku a jednou za rok se tam koná hadždž, velká náboženská pouť muslimů do jejich nejsvatějšího města, Mekky. To je asi tak všechno, co běžně víme o Saúdské Arábii. Co je tam k vidění kromě písku a ropy?