Cestopisy a reportáže

Hranice z Indie do Nepálu překračujeme v městečku Belahiya. Veškeré autobusové linky zde končí, dál jet nemohou, takže musíme přejít pěšky nebo na rikše a na nepálské straně nastoupit do jiného autobusu.

V úterý odpoledne přilétáme z Bangkoku do Hanoje. Letiště se nachází asi 30 kilometrů od města. Do samotné Hanoje přijíždíme po mostě Chuong Duong, který se klene přes Červenou řeku (Song Hong) a je to nejdelší most ve Vietnamu.

Ještě předtím, než naše letadlo brzy ráno přistálo v Teheránu, se ženy z naší výpravy musely převléknout a nasadit si tmavé šátky na hlavy, protože vystoupit musí striktně zahalené, jak nařizují islámské zákony. V Íránu se toto nařízení týká i cizinek. Kvůli vízu si Karin dokonce musela nechat udělat pasové fotografie v šátku. Taky v autobusech tu sedí ženy a muži odděleně – muži vpředu, bubáci vzadu.

V průběhu roku 2000 jsme v Bangkoku již podruhé, protože toto místo je výchozím bodem pro všechny cesty za poznáním Dálného Východu. Tentokrát se vydáme na jih napříč celým Malajským poloostrovem až do Singapuru, což čítá asi 2000 kilometrů. Nejdříve však strávíme několik dní v centrálním Thajsku a samotném Bangkoku.

Čím víc se blížíme k malajským hranicím, tím je vegetace bujnější a zelenější. Mění se také charakter vesnic kolem trati. Po překročení hranic vzrůstá počet dívek a žen zahalených v šátcích – neklamné znamení, že jsme se dostali do muslimské země.

Singapur je ostrovní stát, tvoří jej celkem 59 ostrovů. Největší z nich měří na výšku 23 kilometrů a na šířku 42 kilometrů. Ostrov se ale stále rozšiřuje nasypáváním zeminy a stavbami na pilotech.

Bhútán je malé království ležící uprostřed Himalájí, které až donedávna zůstávalo zcela uzavřeno okolnímu světu. Teprve před pár lety se Bhútán otevřel i pro turisty. Ani dnes sice ještě nejsou povoleny individuální cesty, za skupinu se však naštěstí považují již dva cestující.

Krása podmořských zahrad v Malajsii se nedá slovy popsat. S potápěcími brýlemi a šnorchlem jsme toho viděli tolik a přeci ne všechno. Na křišťálové moře, milióny korálových rybek, obrovské želvy a barevné podmořské sasanky nemohu zapomenout. Chci se tam vrátit!

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

„Proč zrovna do Kambodže? Co tam chcete vidět?“ To byla nejčastější reakce na naši odpověď na otázku, kam se nyní chystáme. Většina lidí věděla pouze to, že Kambodža byla komunistickou zemí a že tam v sedmdesátých letech řádili Rudí Khmerové. Pouze pár nadšenců znalo hlavní důvod naší návštěvy – Angkor.

Po noci strávené v Bangkoku přilétáme do Laosu. Vízum se vydává teprve na hranicích za 30 USD a nebýt Číňanů, kteří neustále bezohledně prezentují, že oni přece nebudou stát ve frontě s ostatními a přitom nemají ani připraveny potřebné dokumenty a fotografie, probíhalo by všechno hladce.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.

Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku).  Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až  ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.