Cestopisy a reportáže

Vchod do vestibulu lemovaly stánky s pečivem, sladkými houskami, protože nic slaného v Mexiku snad neexistuje. Koupili jsme si každý po čtyřech houskách a rozbili ležení na podlaze vestibulu.

Teď naše podrážky spočívají na půdě amerického Egypta, v Zemi věčného jara, na půdě mnohojmenné Guatemaly, státu už stoprocentně středoamerického.

Míříme přes Guatemalu k hranicím s Mexikem. Jedeme kamenitou silnicí. Před každou terénní vlnou přidá řidič chutě plyn a projíždí jí v největší rychlosti, jaké je jeho stařičký autobus v tomto terénu schopen. Po každém větším povyskočení bujného dopravního prostředku zamrkají ve zpětném zrcátku škodolibé pobavené řidičovy oči, kochajíce se grimasami vylekaných pasažérů.

Libanon je celkem malá země, ležící u Středozemního moře, vklíněná mezi Izrael a Sýrii. Její historický význam je však nedozírný. V dobách bronzové a železné zde bylo centrum fénické civilizace, později se výhodná poloha tohoto území stala terčem zájmu Řeků, Peršanů, Asyřanů i Římanů.

Na týden jsem si zaletěl do Tokya. (To není překlep, zkuste si na Internetu zadat heslo Tokio a řekne vám to, že nic takového nezná. Sám nevím, kde se v češtině to „i“ vzalo, když hy chy ky ry dy ty ny jsou tvrdé slabiky).

Japonské zahrady jsou kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem dosud neviděl tak upravenou krajinu. Už od letiště, které je pěkně daleko od Tokya, jsou všude domečky obklopené zahrádkami a na nich spousta kytek, teď převážně kvetoucích, a z nich nejvíc azalek, a pak stromů, resp. stromečků, ostříhaných do takových těch obláčků, co známe z japonských obrázků.

Hovořit o něčem, jako je „japonská národní povaha“ nebo „typické japonské vlastnosti“ z krátké návštěvy nelze, a to tím spíše, že jsme se pohybovali převážně po městech. Nicméně několik nápadností.

Muži jsou co do druhů jednodušší, méně vyhranění. Většinou si potrpí na „formální oblečení“ – bílou košili, obleček, vázanku. Pozoruhodné začasté jsou jejich rozměry: útlý hrudníček je obepjat sáčkem pro chlapečky, na nohou maketky bot ve zmenšených rozměrech.

A jak že jsme to v Tokyu vlastně bydleli? Ále, děkuju za optání, docela dobrý to bylo. Náš hotýlek byl v jednom z (asi mnoha) tokyjských center, hned poblíž vlakometrodráhového uzlu Ikebukuro. Drobného vzrůstu jako správný Japonec, ale zajímavý architektonicky. Ostatně, podívejte se sami : www.changtee.com je jeho internetová adresa. Obrázky to jsou pěkné, snímané oblíbenou metodou zespodu, takže všechno vypadá větší.

Procházíme se mezi pozůstatky Ani, bývalého hlavního města staré Arménské říše, které bývalo významným obchodním centrem na Hedvábné stezce. Ohromná katedrála téměř nepoznamenaná jedním tisícem let nás uvádí v úžas stejně jako mohutné hradby, kostelíky nebo říční kaňon, za kterým už leží Arménie.

Vedro, mráz, prázdné pláže i plné promenády, klid i ruch, Slunce i sníh, památky bez hord turistů, vítr a vlny, ale i úplně klidné moře. To vše je Řecko v zimě a my se jej letos vydali objevit.

Kdysi jsem někde četl, že Indii musí člověk buď milovat, nebo nenávidět. Nuže, pak jsem se tedy zamiloval. I přes všechna negativa, která zde na Evropana číhají, přes špinavé a zapáchající ulice, mizernou hygienu, znečištěné životní prostředí, byrokratickou a zkorumpovanou administrativu, i přes snahu některých obyvatel vydělat na „bohatých“ cizincích maximum peněz, přes to všechno a řadu dalších nemilých věcí je Indie úžasná a fascinující země, která mě doslova uchvátila.

Zhruba 450 kilometrů cyklostezky z Prahy do Vídně je opravdová lahůdka pro všechny milovníky jízdy na kole, které nebaví jezdit neustále jen na chatu a nechce se jim řešit problémy s přepravou kol na větší vzdálenosti. Zároveň to je ovšem cesta, kterou určitě zvládne každý, byť je to jeho první delší výlet na kole.

Hranice z Indie do Nepálu překračujeme v městečku Belahiya. Veškeré autobusové linky zde končí, dál jet nemohou, takže musíme přejít pěšky nebo na rikše a na nepálské straně nastoupit do jiného autobusu.

V úterý odpoledne přilétáme z Bangkoku do Hanoje. Letiště se nachází asi 30 kilometrů od města. Do samotné Hanoje přijíždíme po mostě Chuong Duong, který se klene přes Červenou řeku (Song Hong) a je to nejdelší most ve Vietnamu.