Cestopisy a reportáže

Často se hovoří o vstupu Turecka do Evropské unie. Je to taková podivná hra. Turecko by chtělo, EU vstupní jednání stále oddaluje. Jednou vadí Kurdové, podruhé islám. Letos v červenci jsme se rozhodli podívat do Turecka sami na vlastní pěst, trochu zjistit jaké Turecko vlastně je. Autobus bulharské společnosti Katev nás hodil za 24 hodin na centrální nádraží do bulharské Sofije. Cesta přes Srbsko utekla rychle, horší byl přejezd srbsko-bulharské hranice.

Na cestách se občas přihodí věci, které by ani nejlepší spisovatel nevymyslel. Platí to zvlášť o cestování individuálním, kdy je člověk v mnohem větším kontaktu s místními lidmi. Někdy jsme pouze pozorovatelé, jindy jsme bohužel/bohudík sami aktéři.

V Bolivii existuje v prepoctu na pocet obyvatel velmi maly pocet prehrad. Tri se nachazeji kousek za La Pazem. Jde o prehrady Hampaturi bajo, Hamparuti alto a Incawasi. Moznost navstivit je jsem mela se slovenskym krajanem zijicim v Bolivii uz 25 let, ktery se na projektech vystavby primo podilel.

Nový den jsme přivítali tradičním vločkovým nášupem v mléku „à la ešus“ a po krátké zastávce u El Gigante de Atacama naše cesta vedla do Humberstone, města duchů, připomínající slávu a prosperitu chilských továren na těžbu a zpracování ledku.

Na nejvetsim jihoamerickem ostrove (Isla Grande), oddelenem od pevniny Magellanovou uzinou, lezi Ohnova zeme. Oblast, ktera je na severu temer plocha a nadmorska vyska dosahuje max. jen nekolika metru, meni smerem k jihu vyrazne svuj charakter a horske masivy zde dosahuji az do vysky kolem 1500 metru.

  Zážitky turistů z Thajska jsou vesměs hezké: příjemní a usměvaví lidé, krásné pláže, spousta květin, ovoce a dobrého jídla, plovoucí trhy, krátký trek v pralese s návštěvouhorských kmenů, noční život v Bangkoku. Jak ale tato země působí, když tady člověk, i s celou rodinou, žije a pracuje?

Čína prodělává velký rozvoj a je čím dál jednodušší se do ní dostat. Každému, kdo by si chtěl na krátkou dobu odskočit za exotikou a dobrodružstvím ze Šanghaje, přináší následující článek zajímavý tip.

Křižovatkou kousek od sídla vlády sviští auta, najednou z boční ulice vykluše koník táhnoucí dvoukolák. Vozka jej švihá opratěmi, aby zvíře stačilo přeběhnout magistrálu před blížícím se chumlem automobilů. I ve futuristické metropoli lze spatřit kus latinskoamerického venkova. Ovšem jen velmi vzácně.

Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

Minulý rok jsme měli jedinečnou příležitost uspořádat tradiční svatbu v Pákistánu, která se od té evropské hodně liší. Moje žena pochází právě z této krásné země. Třídenní slavnost popisuje Albert Hajer.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.