Cestopisy a reportáže

Sobotní plán byl jasný. Vstát brzy ráno a přesunout se na terminál Jay, odkud měly jet minibusy doYazdu. Večer jsem si nastavila budík a šly jsme spát. Jenže budík patrně věděl, že jsem unavená, a tak jednoduše nezvonil.

Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.

„… „Kumurušačiba“ v jazyce Pataxó znamená „příliv a odliv“. U zahrady mého domku je pláž a při maximálním přílivu nám moře šplouchá až na trávník. Mám k dispozici i báječný rezavý stroj, který byl kdysi bicyklem …“  

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Už jsme si ani nemusely natahovat budíka, auta z ulice byla stoprocentní. Jen Bola s Andrzejem opět v pokoji do dvora vesele vyspávali a spali by možná až do večera, kdybychom je po hodině čekání nešly krutě vzbudit. Při cestě na Tahrir jsme přemýšleli, jak pojedeme do Gízy, jestli metrem a pak taxi, nebo busem, nakonec zvítězil busík.

Za svítání nás ve vlaku na cestě do Asuánu probudila obsluha, která přinesla snídani. No to se moc nepředali, ale kafe docela bodlo. Vlak pomalu projížděl nám neznámou krajinou, musím se přiznat, že pocity z bídy místních obyvatel mě trochu uváděly do rozpaků.

Přestože nás čekaly další kouzelné památky, moc se nám z Asuánu nechtělo. Být tady moře, tak už nikam jinam nejezdím, ale možná s mořem a přímořským letoviskem by toto město ztratilo své kouzlo.

Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě.

Měl jsem na sobě rozervaný tričko a trenky, u kterejch mně upadl celej zadek, ze kterýho mně ostal jenom ten šev vprostřed. Chtěl jsem se převléci do něčeho kulturnějšího, protože jsem musel projít několika úřady v Puerto Obaldía. Sotva jsem se vlekl bahnitou stezkou, naštěstí jsem šel stále z kopce.