Cestopisy a reportáže

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Večer jsem konečně dorazil do vesnice Yaviza, dál už cesta nevedla, jenom řeka a stezky vysekané v nepropustné džungli. Musel jsem se rozhodnout, jak dál. Několik možností treku do Kolumbie popisuje Lonely Planet, já jsem se rozhodl pro trasu, kterou jsem ještě dodnes nikde neviděl popsanou.

První setkání s budhismem a k němu neodmyslitelně patřícíma mnichama v červenejch hábitech, modlitebníma mlýnkama, nádhernými kláštery ve skalách a samozřejmě modlitbama v podobě vlajek vlajících ve větru, jsem absolvoval v Ladakhu a zvlášť při 5 denním čekání na autobus do Dharamsaly v Lehu na nás atmosféra Tibetu dýchala na každým rohu.

Po čtyřech hodinách jízdy busem z Louang Prabangu jsem se vypravila na malé vesničky na břehu řeky Nám Ou. První dojem, když sem dorazíte, tak se koukáte kolem sebe a nevíte, jestli je to pauza na toaletu nebo opravdu autobusová stanice.

Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.

Do Mexika jsem se vypravil bez jakýchkoliv príprav, s malým 20 l batuzkem v kratasech, trekových sandálech, trochou prádla, plavkami a kosilí z Havany za byrokratickým úcelem prodlouzení kubánského víza a vznikla z toho tato nádherná cesta.

Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.

El metro. Nebo taky „el chobotnice“. Jejích 11 chapadel se rozprostírá pod celým hlavním městem a asi nejen já si neumíme představit, jak by vypadal provoz v téhle obří megapoli bez metra.

Po příjezdu z Vientiane do Vang Viengu jsem chtěla stihnout ještě západ sluníčka u řeky Nám Xong. Prý je velmi populární v tom, že se na ní jezdí na duších od traktoru, tzv. tubing a na kajakách. Přiběhla jsem k řece, kde byly 2 bambusové mostíky, jeden do happy baru, druhý do Lucky baru. Každopádně, z každého určitě člověk bude v příjemném rozpoložení. Po mostíku jsem si vykračovala večer, když jsme si s dvěma Laosankami daly večeři, tzv. laap paa s národním nápojembeerlao. Laap paa je místní specialita z mletého masa /rybí, kuřecí, vepřové či hovězí/ smíchaná s mátou, kousky chilli a kousky rýže. Je to velmi chutné, ale může se to zdát příliš ostré, protože chilli se rozhodně nešetří. Večer plný zajímavého povídáni s „celým světem“ v malém pak probíhal u hořícího ohně, kolem kterého jsou bambusové chajdy kolem řeky. Každý večer se tu setkávají cizinci cestující s ruksakem křížem krážem Laosem. Švédové, Izraelci, Britové, Finové, Němci, zkrátka kdekdo.

Rok se se dvěma lety sešel a už tu máme další africkou výpravu. Po chvilkovém váhání mezi Tureckem a Tunisem padla volba na Afriku. Pidivýprava zahrnuje Honzu a mě, oba na Afrikách. Odjezd je naplánován na začátek dubna. Půlka měsíce v čudu a my stále vězíme doma. Motorky jsou ještě ve stavu, který naposledy zažily tak v půlce výrobní linky. Příprava dalších věcí je na tom podobně. Trajekt 16.4. tedy padá, odjezd odkládáme zase o další týden.    

Sotva vstáváme, přicházejí domorodci nadlábnout ten čerpací peklostroj. Slyšet jednoválcový dieselový stabilák je fajn, ale tak maximálně minutu. Tady běží od rána do večera. Pokračujeme dál mezi políčky po hliněné cestě k Menzel Bou Zalene. Krajina se mění ze zelených políček až po vyprahlá pohoří.

Kazachstán, bývalá součást Sovětského Svazu, skrývá krásné hory, pěkné holky, vynikající šašliky a Pražskyj Grad čepovaný do litrových tupláků.

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁

Oslavujeme další noc, kdy nikdo nepřišel otravovat 🙂 Než se stačíme rozkoukat, uvařit snídani a sbalit věci, je zase těsně před polednem 🙁 Rozhodujeme se, co dál. Jestli hned vyrazit nebo počkat přes polední žár. Protože máme ještě týden času a do přístavu vzdušnou čarou 200km, rozhodujeme se zůstat. Honza jde fotit ještěrky a já, odtahujíc stan do stínu, léčit spavou nemoc 🙂 Z lesíka vyjíždíme ve tři hodiny.

Prožít celý den na lovu s velrybářskou výpravou se poštěstí málokomu. Jak probíhají přípravy a dělení kořisti napoví následující řádky.