Cestopisy a reportáže

Tento „cestopis“ bych chtěla zcela nezištně věnovat především těm, kteří jsou s cestováním s baťohem teprve v začátcích a uvítají něco jako návod na několik dní aktivně užívací dovolené v Thajsku. Budu psát konkrétně o jižním Thajsku na straně Andamanského moře.

Za ty další dva dny v Daru jsem viděla spoustu rozdílů mezi životem jedněch a druhých. Už na ulici vidíte v jakých džípech se někteří vozí a pak přijdete domů k některému malířovi a žasnete…

Bílé tričko, černé střevíčky a taktéž kalhoty in black. Nástup ve 4h odpoledne. Jaké to bude, zvládnu to?Budu všemu rozumět? Kdo ví, kdo mi na to odpoví?

Když se řekne Írán, tak si jistě každý představí pouštní nebo polopouštní krajinu, ke které patří i nedostatek srážek a vody vůbec. Vyjímky však potvrzují pravidla.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Jsou to jen výsledky našeho pozorování. Nedělám si patent na mexického znalce. A taky vím, že spoustu z uvedeného platí i pro jiné části světa. Spíš mně šlo o porovnání s našim českým světem.

Průvodce Lonely Planet je vyhlášený. Přesto však existují krásná místa, která byste něm, respektive v jeho českém kompilačním překladu Jižní Amerika, hledali marně. Jedním takovým místem je Muela del diablo (Ďáblova stolička). Je to skála tyčící se nad La Pazem, která už z dálky přitahuje vaši pozornost a skutečně připomíná zub – stoličku.

Ráno 1.12. Jsme já a Daniel přiletěli do Dar es Salaamu. V Africe jsem poprvé, takže mě překvapuje úplně všechno, zatímco Dana už nepřekvapuje nic.  

Už v 19. století popisovali evropští cestovatelé směšná bambusová chřestítka, na která viděli hrát domorodé obyvatele indonéské Jávy. Byl to angklung, rytmický hudební nástroj používaný při náboženských rituálech i světské zábavě.

Jednou z možností, jak cestovat po Indonésii, je cestování vlakem. Železniční doprava je na ostrovech Jáva a Sumatra rozvinuta a velice užívána. Pro Evropany je cestování vlakem v Indonésii také velmi zajímavé a neobvyklé.

Zase jsme se nechali nachytat a rozhodli se jet minibusem! Z Chomy do Livingstonu je to skoro 200 km a jet narvaný v minibusu není žádnej med, obzvlášť když je vedro k padnutí, zastavujme u každý odbočky do buše a pod sedadlem přede mnou se veze několik živých slepic.

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Albánie je nádherná, lidé tam jsou skvělí a všem doporučuji tam co nejdříve jet! Je třeba však pamatovat na pár míst, které jsou pro zkušenější dobrodruhy.

Vypadá to, že autobusové propojení mezi Phonsavanem a Louang Prabangem neexistuje. V jedné, druhé, třetí cestovce se ptám, zda je možné odjet z Phosavanu dneška večer a uskutečnit přesun v noci. „no, no, no, only tomorrow“. Jak zjišťuji, nejlepší zdroje informací člověk získá na 5., někdy 10. pokus.

Zatímco severní pobřeží jezera Issyk-Köl dnes lemuje řada velkých letovisek, kde se rekreují bohatí Kyrgyzové a Kazaši, jižní pobřeží stále zůstává řídce osídlené, klidné a jeho čisté pláže zatím využívají pouze místní obyvatelé. Podél pobřeží se dodnes zachovalo mimořádné množství důkazů o pradávném osídlení a o starých obchodních stezkách, které tudy po staletí vedly. My jsme se sem vypravili některé z těchto památek najít.