Cestopisy a reportáže

Na cestu jsme se vydali brzy rano z vesnice Mpulungu, ktera lezi na brehu Tanganiky v Zambii. Mysleli jsme si, ze se dostaneme nekam k mestu Sumbawanga, ktere uz lezi v Tanzanii. Celkem rychle jsme sehnali auto do Mbali odkud jsme chteli pokracovat na hranici, ale tim to skoncilo.

„…Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní napospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný…“. Peligro kaskada! Peligro kajman! Peligro Maykl!

Souostroví nazývané jako Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů) leží na středním toku Mekongu, téměř u hranic s Kambodžou. Jestli jich jsou opravdu čtyři tisíce jsme nezjišťovali, nicméně jejich počet během roku kolísá, podle toho jak vysoká je hladina řeky.

Na jihu Vietnamu v deltě řeky Mekong můžete proplouvat mezi malými ostrůvky a odkrývat tajemství Vietnamské války schované v podzemní síti drobných tunelů.

„Bharát se mi otevírá. Mám před sebou tři měsíce života na jiné planetě, zvané Indie.“ Zveme Vás na pokračování 11ti měsíčního výletu Katky Mandulové po Asii.

Zpětně vzato, hostel v tomhle atypickým paneláku vlastně aspiroval na to být svým životem skutečně prvním pořádným hostelem na naší cestě: amplion nás včera svolal na společný čaj do společenské místnosti. Tam byla v rohu dokonce i kytara a představoval jsem si, co by se asi tak stalo, kdybych jim tam zahrál třeba kousek Frankyho dlouhána.

Docela dost prší. Okny pokoje je vidět, že cyklisti jezděj i s deštníkem, ale pozor, v Osace na to maj vychytávku – držák deštníku na řídítkách (volná ruka se pak může použít třeba k držení cigára).

Natřásáme se v kabině cisterny, kterou jsme dopoledne stopli, a jedeme po rozmlácené cestě mezi nízkými horami směrem ke kazašské hranici. Jsme rádi, že nás řidič Viktor vzal, protože tudy od rána jinak projelo pouhých pět aut, všechna plná. Máme namířeno do osady Čar-Kuduk, což je poslední vesnice v úplném severovýchodním cípu Kyrgyzstánu, kde v poledne začíná víkendový festival národních tradic.

Na Nový rok jsem si zaplatil pravou japonskou novoroční (rozuměj opět opulentní) snídani a i tady v hostelu to byla pastva pro oči, fakt nádhera, ale nebudu zapírat, že s některými částmi jsem měl hodně co dělat (no, taky se mě ptali dvakrát, jestli chci fakt pravou japonskou novoroční snídani), zápasil jsem s tím jídlem snad hodinu, ale všechno se do mě prostě nevešlo a pro každej případ jsem si pak dal ještě studené saké, kterým se ostatně začínalo. A v době, kdy v Čechách kulminovaly novoroční oslavy, jsem se už plavil zcela bez kocoviny trajektem na pevninu, do půlmilionového města Himeji.

V této zprávě vám představíme jen několik krátkých momentek, které nám uvízly v paměti.

Probudili jsme se do nádhernýho Silvestra – bylo azuro, bezvětří a teplo, čili na místní poměry úplnej zázrak. Paní z recepce nás nasměrovala k zastávce busu, i popadli jsme batoh a rychle vyšli; v plánu jsme měli vyjet busem ke spodní stanici lanovky jezdící na vrchol Kanka-kei a odtud jít pěkně po svejch. Nakonec nám autobus těsně ujel, takže než čekat třičtvrtěhodiny na další, to jsme šli radši pěšky.

Soutěska Dádes je úplně jiná než Todra. Jedná se o relativně široké údolí, teče tady říčka, na jejíchž březích jsou sady, převážně jablečné. Po cestě se nachází řada báječných výhledů. 

Snažil jsem se ráno kvůli vydejchanýmu vzduchu otevřít okno. Nešlo to, tak jsem za to vzal pořádně a vyjelo mi z kolejniček. Ale otevřelo se a uviděl jsem, že vzduchem poletujou sněhový vločky a střechy maj poprašek. Jinak bylo krásně, svítilo sluníčko.

Kdyz se podivate na mapu Tanzanie zjistite, ze ze Sumbawangy do Mpandy vede vyasfaltovana silnice a cast cesty je pres narodni park Katavi. Mysleli jsme si, ze kdyz vyrazime rano, budeme nekdy odpoledne v Sitalice, coz je vetsi vesnice pred Mpandou tesne za NP, a ze pri prujezdu parkem uvidime nejaka zvirata. Nas plan byl narusen hned rano. Vstavali jsme na sestou a byli domluveni s nasimi ridici z prejezdu hranice, ze nas hodi na roscesti k Mpande. Rano ale lilo tak, ze jsme do osmi zustali v posteli. K rozcesti jsme se dostali kolem desate a tady se nas ujmul policista kontrolujici auta jedouci na Mpandu a na Zambijskou hranici.

Necháváme si batohy ve skladu hostelu a paní z recepce říká, že kdybychom přišli a byl tu zmatek, ať se nebojíme, budou prý mít požární cvičení.