Cestopisy a reportáže

Začněme tentokrát tohle povídání o Sultanátu Omán trošku netradičně – zkuste na chvilku zavřít oči, nastartovat fantazii a v duchu si sami představit cokoli, co vás k názvu „Omán“ napadne…..

Souostroví Galapágy pro mě vždy znamenalo něco nedosažitelného, malou tečku na mapě kdesi daleko uprostřed moří a oceánů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na těch pár ostrovů někdy dostanu.

Yoyogi. Velký pódium je zavřený, takže lovím záběry mezi trhovci a jde to; zpětně vzato, když se dívám večer na fotky, fakt to vypadá jako z komparsu na film Vlasy.

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.

Byla sobota, byla sice zima, ale jinak relativně slušný počasí, i vyjel jsem si kolem poledního do parku Ueno. Park (veřejnosti otevřenej už koncem 19. st.) je známej jednak jako největší nocležna bezdomovců v Tokiu (leč o bezdomovcích podrobně až jindy), ale taky je tu několik význačných muzeí, chrám Toshogu, první zoologická zahrada v Japonsku a v dolní části parku je pak Shinobazunoike, vodní nádrž, která je rozpůlena cestou a jejíž jedna polovina je hojně porostlá lotosy. Jo a taky je v parku přes tisíc třešní, což je zásadní věc v době jara.

Indonésie je muslimská země, a proto v tamních městech musíte obvykle dlouho pátrat, než natrefíte na obchůdek s alkoholem. Na venkově je tomu trochu jinak. Tam lze snadněji dostat různé druhy lokálních alkoholických nápojů, stačí o ně projevit zájem.

Při lenošení na Si Phan Donu jsme také museli naplánovat zbytek naší cesty. Laos nám sice zabral více času, než jsme očekávali, ale není toho třeba litovat, stálo to opravdu za to. Bohužel Kambodžu musíme omezit pouze na několik míst. S těžkým srdcem vynecháváme východní provincie Ratanakiri a Mondulkiri. Nicméně jet tam jen na jeden den by nemělo význam. Tak snad někdy příště až bude více času.

Napodruhý se mi podařilo předat český ambasádě naše registračního listy. Trochu jsem byl překvapenej, jak je konzulární oddělení zapikolovaný; po zabzučení jsem se vydal po schodech dolů, jedno patro do podzemí, i když podzemí to bylo ze strany ulice (směrem do zahrady areálu to byl klasickej suterén).

Kyrgyzskému národu se podařilo obdivuhodným způsobem uchovat si dodnes svoje staré národní tradice. Přes léto se mnoho rodin stěhuje do jurt na horské pastviny, kde se v panenské přírodě žijí tradičním způsobem života. Kyrgyzové jsou proslulí svojí pohostinností a poklidným způsobem života.

Cesta přes poušť Karakum byla pro karavany kvůli vedrům jednou z nejnáročnějších částí celé Hedvábné stezky, proto zde byly rozmístěny karavanseraje každých 20 kilometrů. Jednu z důležitých zastávek na trase z Mervu do Nisy představovalo město Abiverd. Starobylý Abiverd prožil svůj vrchol v 10. století, v roce 1221 však byl zničen Mongoly.

Na zapade Tanzanie je asi 600km dlouhe a 30km siroke jezero Tanganika, nejhlubsi jezero Afriky. Jeho vody jsou pruzracne modre a kdyby nebyla voda sladka, mysleli by jste si, ze plavete v mori. Jezero je tektonickeho puvodu a ziji v nem ruzni endemite, mezi nimi i zname akvarijni rybicky cichlidy. Na vychodnich brezich jsou roztrousene rybarske vesnicky, ktere casto s civilizaci spojuje jen lodni doprava. V hustem tropickem porostu se skryvaji simpanzi (lze je videt v NP Mahale).

Zatímco Kalda stále odpočíval, my s Jirkou vedli živou konverzaci. Chvílemi bylo možné pozorovat hnědou Amazonku vlnící se zeleným pralesem. Přistání v Limě jsem bez obav prospala. Nasedli jsme do taxíku za třicet solů a nechali se dovézt k terminálu, odkud měly jezdit autobusy do Arequipy

V klidku jsme se povalovali s ostatnimi cestujicimi na palube lodi na jezere Tanganika, kdyz nastal povyk okolo nove se nalodujicich lidi. Byli jsme u vesnice za Ikolou, tedy nekde uprostred vychodniho brehu. Na palubu se nejakym zbusobem dostalo kreslo s mladou holkou, neslo ho asi sest chlapku. Rozehnali zenske v jedne rade lavic a kreslo tam umistili. Vsichni byli zvedavi, ptali se, ale ze svahilstiny jsem nic nepochopila. Zeptala jsem se tedy jednoho mile vypadajiciho muze, co s divkou neni v poradku.

Slavnost Seijin no hi – národní svátek blížící se dospělosti, pořádán každé druhé lednové pondělí v roce. Týká se všech mladých, kteří v konkrétním roce dosáhnou věku 20 let.

Kdysi v době francouzské Indočíny se Laosu říkalo „Země milionu slonů.“ Později během války ve Vietnamu zase „Země milionu bezejmenných.“ Dneska by se tomuto koutu světa mělo říkat „Země milionu usměvavých.“