Cestopisy a reportáže

Padla další nedobytá čtvrť – Shinjuku. Snad poprvý jsem si dovolil ten luxus a sundal po výlezu z JR fleecku, takový se udělalo teplo. Prozkoumal jsem nádraží (největší v Tokiu), kde už na vedle stojící budově byla obří reklama na nový Windows, prošel v průvodci zmiňovaný Southern Terrace (350 m dlouhá promenáda nad nádražím s obchody a kavárnami), vyfotil mumraj kolem a pak už zamířil k asi (pro mě) největší atrakci – vyhlídce, mimochodem bezplatné, v 45 patře Tokio Metropolitan Government. Ony ty vyhlídky jsou teda dvě, protože budova má věže dvě, čili jedna vyhlídka je jižní a druhá severní, byť je z nich vidět v podstatě totéž.

Konečně jsme vyrazili směrem k severu. Poučeni taxikářem, který nás prvního dne vezl z letiště k autopůjčovně, jsme se chtěli co nejvíce vyhýbat cestování v noci. Protože, jak pravil, není nic horšího, než když do rychle jedoucího vozu narazí světlem omráčený klokan. A tak jsme vyrazili na další cestu raději hned za svítání.

„Pokud plánujete vycestovat do Bolívie, zvažte všechna rizika vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace a svojí cestu raději odložte,“ varovalo v polovině června na webových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí.

V Tanzanii je 120 kmenu, ktere maji ruznou kulturni tradici a casto i odlisny jazyk. Navic tu zije mnoho Indu a Arabu, kteri si take zachovavaji sve tradice (napriklad zeny nosi sari). Oficialnim jazykem je tu svahilstina a na svych cestach jsem se nesetkala s nikym, kdo by svahilsky neumel. V soucasne dobe je Tanzanie zcela bez kmenovych konfliktu, lide ziji vedle sebe a uzaviraji snatky bez ohledu na kmenovou prislusnost. Na svuj kmen nezapomeli, ale casto uz pro ne neni prislusnost k nemu dulezita. Rada lidi si dobre uvedomuje, jak je touto snasinlivosti Tanzanie vyjimecna a radi se vam s tim pochlubi.

Výměna dolarů na Ginze: je to paradoxní, ale těžko se mi tady hledala banka pro výměnu peněz. Nakonec jsem našel nenápadnej dům (což se o ostatních obchodech na Ginze zrovna říct nedá) a nějak se v přízemí domluvil s ochrankou o co mi jde.

Kolik se najde rozdílností mezi našim známým světem a tím vzdáleným, exotickým? Často jsou to věci, které člověka zaskočí a překvapí, i když byl dobře připraven, často je to logické a přesně to k danému místu sedí. A někdy prostě nezbývá než tiše kroutit hlavou.

„Tak to je fakt hustý, vidíš tam tu ženskou?“ „Ty jo, ona má mini a boty na podpatku.“ „A koukni tam na toho týpka! Chudáci mniši.“

Udělalo se krásně, úplný jaro. Napadlo mě, že vlastně nemám prozkoumanej kout Odaiby za náma, směrem k Toyosu. Vzal jsem foťák, do kapsy strčil 1000 jenů a vyrazil po dlážděný cestě „West-promenade“ směrem na východ.

Hranici mezi Čínou a Kyrgyzstánem tvoří velehory, jejichž překonání bylo vždy komplikované. Dnes se tu nacházejí pouhé dva hraniční přechody ležící v sedlech Torugart a Irkeštam, oba vedou do čínského Kašgaru.

Více než 1000 pravidelných kopců korálového původu máte možnost shlédnout na filipínském ostrově Bohol. A cestou si můžete pohladit vzácné poloopičky tarsier.

Ráno se vydáváme na obhlídku města, procházíme zatím probouzející se bazar a jsme vypuzeni z nádvoří jedné novější mešity.

Pod svícnem je asi opravdu tma; vůbec mě nenapadlo při prolejzání Tokia, že by takhle zajímavá čtvrť mohla bejt hned v centru, navíc v místě, kolem kterýho minimálně obden chodím.

Po přeletu z Manada do Makassaru a devítihodinové cestě autobusem jsme dorazili do města Rantepao, což je centrum oblasti Tana Toraja, vyznačující se specifickou kulturou, přetrvávající dodnes. Lidé nazývající se Torajove žijí na náhorní plosině okolo Rantepaa, kam byli vytlačeni muslimskými nájezdníky. Díky izolaci a absenci psaného jazyka je víra velice rozmanitá a věří se v obrovské množství bohu. Díky holandským dobyvatelům je zde hlavní náboženství křesťanství. I přesto si ale zachovávají tradiční ceremonie, své stavby, oblečení, jídlo, sport. Mezi nejdůležitější ceremonie patří pohřby.

Začněme tentokrát tohle povídání o Sultanátu Omán trošku netradičně – zkuste na chvilku zavřít oči, nastartovat fantazii a v duchu si sami představit cokoli, co vás k názvu „Omán“ napadne…..

Souostroví Galapágy pro mě vždy znamenalo něco nedosažitelného, malou tečku na mapě kdesi daleko uprostřed moří a oceánů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na těch pár ostrovů někdy dostanu.