Cestopisy a reportáže

Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfalt je jen na hlavní okružní silnici (Ring Road No.1) okolo ostrova (ne všude) a na pár silnicích vedlejších.

Dovolenou na konci srpna 2004 jsme se rozhodli strávit na Sicílii a některém přilehlém ostrůvku. V pátek večer jsme vyjeli, profrčeli jsme Německo, pod Salzburgem jsme navštívili ve Svatém Johanu soutěsku Liechtensteinklamm a přes Grödner Joch jsme měli další zastávku až u Viterba v Umbrii.

Jaká je barva duhy? Ve škole nás učili, že rozložením bílého světla vznikne duha, celé spektrum barev, tedy opačným procesem, složením všech barev bychom měli dostat bílou. Toť teorie, a jak v praxi? No jen si to zkuste, vemte všechny barvy, co doma najdete, a pořadně zamíchejte a pozorujte, co vznikne…

Deník Vojty Peřiny o cestě severní Čínou.

Zahraniční návštěvníci 30, místní 2. To je bohužel běžný cenový rozdíl, nad kterým se v Guatemale nikdo nepozastavuje. Jste bílí, tím pádem se musíte koupat v penězích a tak plaťte. To je asi běžné uvažování místních lidí.

V devět ráno jsme se sešli s ostatními patnácti rafťáky na hlavním náměstí Cusca, kde měla sídlo CK a spolu s pěti průvodci jsme jeli autobusem necelé tři hodiny západním směrem za Cusco. V polovině cesty se k nám přidala řeka Villcanota neboli Urubamba, která z cesty vypadala jako větší Oslavka.

Arequipa byla osídlena v hluboké minulosti ajmarskými kmeny od jezera Titicaca, posléze pak včleněna do říše Inků, vládců Cusca, aby ji nakonec jako španělské město v roce 1540 založili konkvistadoři.

Přestože mi to dodnes nejde na rozum, v Indonésii je také „white skin beautiful“. Aspoň mi to tvrdila toulavá prodavačka na balijské pláži v Padangabai, když mě ďoubala prstíkem do míst, kde myslím, že mám žaludek, zatímco jsem se snažila opálit bůčky. Nedalo by se zařídit, aby to platilo i u nás? Ušetřila bych si pro příště popáleniny druhého stupně spojené s oparovými výkvěty kolem pusy a rudé tváře.

Toto je deník z cesty do JV Asie, kterou jsme podnikli s kamarádem Karlem od 14. ledna do 23. března 2006.

20. 1. (pátek) Poprvé jsem spal celou noc, vzbudili jsme se až v devět. Šli jsme na snídani a jeli s Karlem (Honza s Hankou si ještě víc přispali) do Ban-Pa Inn, letní rezidence královské rodiny (vstupné 100 B). Jeli jsme tam sběrným taxíkem za 18 B, cesta trvala cca 50 minut. Do Ayutthayi jsme se vrátili kolem druhé a šli jsme obejít zdejší ruiny historického města. Ayutthaya byla hlavní město Thajska před Bangkokem, a to téměř 500 let, od 14. století až do roku 1765, kdy byla vypleněna Barmánci. Tehdy se hlavní město přeneslo do Bangkoku.

Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a v devět se nechali odvézt na autobusové nádraží, kde nám v jedenáct hodin jel autobus do Mae Sariang.

3. 2. (pátek) Ráno jsme vstali, dali si snídani a v 10.30 nám jel autobus do Chiang Khongu. V autobuse jsme potkali tři vymydlené kluky z Česka, se kterými jsme potom také jeli lodí do Luang Prabangu. Cesta do Chiang Khongu trvala dvě hodiny a byla velmi drkotavá. Když jsme dorazili na místo, hned jsme došli na hraniční přechod a přeplavili se přes Mekong do Laosu, do malého městečka jménem Huay Xai. Tam jsme bez problémů prošli pasovou kontrolou a nechali si orazit naše laoská víza. Hned jsme našli ubytování (200 B) a vydali jsme se hledat banku.

28. 2. (úterý) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a na kole (1,5 USD na den) vyrazili do Angkor Watu a přilehlých chrámů (vstupné 20 USD). Komplex chrámů v této oblasti byl vystavěn v 9. – 13. století. V té době byla na vrcholu Khmerská říše, které se podařilo shromáždit dostatečné bohatství a dostatek pracovních sil, aby na ploše více než 150 km2 bylo vybudováno okolo 70 chrámů a jiných náboženských staveb. Během naší prohlídky jsme nejdříve navštívili vlastní Angkor Wat, který je největší náboženskou stavbou na Zemi. Angkor Wat je úžasně rozlehlá stupňovitá stavba obkroužená ochranou zdí a vodním příkopem. Vyšplhat se dá téměř do nejvyšší věže, odkud je krásný rozhled.

Ráno jsme se vzbudili na Similanských ostrovech, po bouřce ani stopy. Obeplouvali jsme podmořskou horu, potápěči dole, my nad jejím vrcholkem. Skály vypadaly ve vodě dramaticky a byla tam spousta pestrobarevných ryb.

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“