Cestopisy a reportáže

Esfahán Je chladné ráno. Taxík se řítí po Čahár Bágh Abbásí, několik kilometrů dlouhé ulici, kterou projektoval prý sám šáh Abbás Veliký v 16. století. Rozespalé miminko mi opět odložilo hlavičku na rameno a usíná. Noční přejezd autobusem zmohl malé i velké. Zařekla jsem se, že už žádný další noční přejezd autobusem s miminkem nepodniknu. Sestra má také dosud v živé paměti, jak na ni žuchlo v noci ze sedačky padající mimino.

Během dvou hodin jsme dojeli do druhého největšího města Kalifornie, San Diega. Je to pěkné město nedaleko mexických hranic. Před příjezdem do města jsme byli překvapeni hustou mlhou, která se táhla v dálce několika kilometrů kolem moře. Prý jsou tam vojenské základny a mlha je umělá.

Autem napříč Hollywoodem.

Teprve po půl třetí jsme se dostali do NP Sequoia. Na poměrně malém území, na západních svazích Sierra Nevady zde rostou tisíce let gigantické sekvoje, v nadmořské výšce přes 2000 m nad mořem. Cestou k nim je třeba překonat velký výškový rozdíl, zejména prudký úsek silnice zvané Generals Highway. Zdejší horské lesy netvoří jenom sekvoje, většinou je tu smíšený les, ve kterém tito velikáni rostou v osamocených skupinkách.        

Další část deníku Dáši Pavlíkové z cesty po USA. Dny sedmý a osmý nás přivedou do národních parků Capitol Reef a Zion a divokého Las Vegas.  

Další část deníku Dáši Pavlíkové z cesty po USA. Den šestý nás zavede do národního parku Arches a do Goblin Valley (Údolí skřítků).  

Další část deníku Dáši Pavlíkové z cesty po USA. Den pátý nás přivádí do národního parku Canyonlands, největšího a určitě nejúchvatnějšího ze všech NP ve státě Utah.

Druhá část deníku Dáši Pavlíkové z cesty po USA. Navštívíme známý národní park Joshua Tree v Kalifornii, projedeme se slavnou Route 66 a den zakončíme v Grand Canyonu.

Když přestalo asi padesát mil před Vanikorem v souostroví Nových Hebrid v Pacifiku foukat, ještě jsem netušil, že zde zůstanu déle, než jsem si kdy dokázal představit.

Naše cesta do Vietnamu přišla znenadání, jako náhradní cesta za zrušenou výpravu do Afriky. Letenky, víza a zakoupení průvodce bylo dílem několika týdnů a na Silvestra jsme už letěli směr Hanoj.

Ráno jsme vstali v půl sedmé, dali si snídani a šli na vlak, který měl jet v osm, ale nakonec měl tři čtvrtě hodiny zpoždění. Vlakem jsme dojeli do Habarany, tam jsme si stopli náklaďáček do centra města k autobusové zastávce, kde jsme hned chytli autobus do Dambully.

Indické motocykly Enfield 500 se staly motorkářskou legendou. Honza Odehnal na nich přejel nejvyšší horská sedla světa v severní Indii, od čínské až k pákistánské hranici.

Veronice je furt blbě, zvažujeme, co dělat, ale nakonec jdeme na vlak. Na nádraží nám dochází fatální chyba: nějak nám nedocvaklo, že vlak taky může jet odjinud. Což se potvrzuje a na přejezd na Západní nádraží už není čas, takže jdeme do hostelu naproti nádraží, na jeden den se ubytováváme a pak se vracíme na nádraží, koupit nový lístky.

Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfalt je jen na hlavní okružní silnici (Ring Road No.1) okolo ostrova (ne všude) a na pár silnicích vedlejších.

Dovolenou na konci srpna 2004 jsme se rozhodli strávit na Sicílii a některém přilehlém ostrůvku. V pátek večer jsme vyjeli, profrčeli jsme Německo, pod Salzburgem jsme navštívili ve Svatém Johanu soutěsku Liechtensteinklamm a přes Grödner Joch jsme měli další zastávku až u Viterba v Umbrii.