Cestopisy a reportáže

Prázdniny jsou dobou táborů. Co ale takhle tábor uprostřed malajské džungle, kam se musíte těžce probrodit v neustávajícím dešti? A místo pouhých škvorů vás obklopí škorpióni a tarantule.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.

Nádam je velký sportovní svátek v Mongolsku. V Ulanbátaru probíhá hekticky, ale na břehu jezera v národním parku Terchíncagán núr mají oslavy dodnes tradiční podobu.

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.

Račte dál, všechno za stovku! Návštěvu 100Y obchodu v Japonsku by si nikdo neměl nechat ujít (kdo se tu zdrží déle, toho návštěva stejně dříve nebo později nemine).

24. červen je dnem velké Slavnosti slunce Inti Raymi, která se koná v pevnosti Sacsayhuaman nad peruánským Cuzcem. Náboženské ceremonie někdejší Incké říše probíhají celý týden kolem zimního slunovratu (Peru leží na jižní polokouli) a mají zajistit přízeň slunce.

Canoa Quebrada je perlou východního pobřeží Brazílie. Leží v oblasti Ceará, 160 km od Fortalezy. Turisté i cestovatelé toto místo vyhledávají pro jeho dlouhou písečnou pláž lemovanou zvláštními pískovcovými útvary, jejichž červená barva kolísá podle obsahu železa.

Na sto mil divokého a nezastavěného pobřeží Tichého oceánu zvané Big Sur, které začíná za městečkem Monterey a končí u hradu Hearst, jsem se moc těšila.

Motto: „Jojoj! Sale, musíme pořádně jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“„A kam chceš dojet, člověče?“„Nevím, ale jet se musí.“(Jack Kerouac: Na cestě)

Tak konec chvalozpěvu a rychle dolů, podívat se na prý léčivé sirné bahno a na moře, kde prý probublávají také sirné plyny.

S příchodem parných letních dnů (v Tokiu aktuálně přes den cca 30°C, vlhkost vzduchu téměř 90 %) je na čase pojednat o zdejším fenoménu Cool Biz – od června až do září bude v prostorách vládních ministerstev nastavena klimatizace na 28°C.

Neděle ráno, 1. týden dovolené je v čudu. V 9,45 nám jede trajekt. Je 9,30 a na moři jen rybáři a Aliscafi. Aliscaf je rychloloď něco jako v Bulharsku Raketa, ale trajekt žádný. To to pěkně pokračuje. Nakonec v 10,00, když už byli nesví i Italové, přišel nějaký „kapitáno“ řekl, že je „avária“ a že nejméně 2 hodiny nic nepojede, dokud trajekt neopraví a nebo se jim nepodaří sehnat náhradní.

Maroko je pro Evropana lákavou zemí, plnou barev, vůní, historických památek, přírodních krás a nevšedních zážitků. Přitom cesta za dobrodružstvím není nikterak složitá, stačí na starém evropském kontinentě nasednout na loď a ta vás během 40 minut zaveze do země, která je Evropě svojí kulturou, náboženstvím a způsobem života přeci tak vzdálená.

Píše se rok 2003. V tom, že pojedeme na Sulawesi sami dva, jsme se shodli. I termín jsme oba schválili, problém ale jako vždy nastal, když se Tonda otázal: „A kdo z nás dvou bude vedoucí zájezdu?“