Cestopisy a reportáže

Dlouho jsem teď pobýval v Tokiu, fotil a fotil a nějak mě už začal lézt na nervy ten již zmiňovaný neustálý hluk, ke kterému se pomalu přidalo i zdejší zabijácké letní počasí. Teplota je (měřeno ve stínu) sice na nějakých celkem normálních 32 stupních, ale problémem je zřejmě vlhkost vzduchu, která by podle statistik teď měla kulminovat a dosahovat zhruba 90 %. To bude zřejmě kámen úrazu, protože na nesnesitelné počasí si tak svorně stěžuje zdejší Japonec stejně tak jako kámoš Filipínec, nebo studenti z Malajsie či holka z Fidži. Takže něco na tom parném tokijském létě asi bude. A co jsem udělal já? Zdrhnul jsem na dva dni do hor, rozhodnutej pokořit nejvyšší horu prefektury Tokio – Kumotori-san. Nadmořská výška 2017 m sice možná úplně neoslní, ale je potřeba vzít v potaz, že se do kopce leze pěkně od moře, potažmo od nuly.

Kyjev je matkou ruských měst. Skýtá nejen kouzelné pohledy na oslepující zlaté kupole svých chrámů, ale i projížďku velkolepými stanicemi metra v barevných vagóncích či klaustrofobní návštěvu tajemného podzemí Pečorské lávry.

Ačkoli je Ekvádor velmi pěknou zemí Jižní Ameriky, pyšní se mnoha přírodními skvosty a bohatou kulturou, tak již za prvních 10 dní pobytu máme slušnou sbírku nepříjemných historek. Bohužel včetně té naší.

Dvacítka českých dobrovolníků míří letos o prázdninách do Ladakhu na tábor Krajní meze 07. Nebudou si jen užívat treky jako turisté, ale přiloží ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Projekt byl podpořen finančním příspěvkem Expedičního fondu.

Jeden z největších omylů Latinské Ameriky spočívá v tom, že proslulé klobouky z Ekvádoru dostaly pojmenování „panama hať“.

Navštívit některý z chamových tanců je tajným snem každého návštěvníka Ladaku. Jedna taková slavnost se právě koná kousek od naší trasy. Nenecháme si takový zážitek ujít ani za nic.

Pátek 12. srpna, Den dvojic (Mostar, Dubrovník, Kotor, Budva) Five. Dneska jsme začali stopovat na benzínce hned za městskou zástavbou. Objevila jsem tu zadáčo sprchu. Luxus. Takže pátý den a teprve první opravdová sprcha. Připadám si trochu jako prasátko, ale jinak to fakt nešlo. A to ještě nejsme v Albánii.

V novinách se můžeme dočíst o výstřední íránské islámské theokracii, která omezuje svobody a občanská práva svých občanů, menšin a žen. Íránští politici se možná snaží vyrobit jadernou bombu a vyhrožují kdekomu kdečím. I to je důvod toho, proč se do Íránu masy turistů nehrnou a o této zemi jako takové toho moc nevíme. A proto nechť je tento cestopis osvětou.

Tohle je reportáž o jedné sobotě, kterou jsem strávil za zdmi základní školy okrsku Chiyoda, kde nás dobrovolníci organizace Friendship Chiyoda učili hrát na shamisen.

O tom, jak se v Jemenu ztratil kufr na vnitrostátní lince, jak Sokotránci loví žraloky a jak potápěči zůstali bez lodi.

Druhý den se konečně můžeme smočit v jezeře, které leží v příjemné výšce Sněžky a všude je obklopeno horami, kam oko dohlédne. K večeru přejíždíme do místního rekreačního střediska – Čolpon-Ata (tento libozvučný název znamená Otec Venuše). Nejprve se jdeme podívat na místní historickou památku.

Brzy ráno nás všichni známí z Čolpon-Aty vyprovázejí na autobus do Biškeku. Alex a spol. odjíždějí do Almaty zítra a paní Zulajce je souzeno, aby i nadále vítala bohatší turisty ve stánku “Naproti 1. nástupišti”. Ale nese svůj osud statečně – nic jiného jí ostatně ani nezbývá.    

Německý film Im Juli (V červenci), zhlédnutý někdy v sedmnácti, ve mně zanechal silný dojem. Sice jsme to nezvládli alternativním způsobem cestování až do cíle jako hrdinové onoho filmu, stejně jako oni jsme však na cestě zažili mnoho zábavy a dobrodružství. Na Balkáně to rozhodně stojí za to.

Prázdniny jsou dobou táborů. Co ale takhle tábor uprostřed malajské džungle, kam se musíte těžce probrodit v neustávajícím dešti? A místo pouhých škvorů vás obklopí škorpióni a tarantule.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.