Cestopisy a reportáže

Shiretoko Původní obyvatelé Hokkaida Ainové nazývali tenhle 70km cíp vybíhající do Ochotského moře (ze kterého už lze dohlédnout Rusko) koncem světa a je to tak dodnes. Začíná to vlastně už na přestupu z motoráčku na bus ve městě Shari, ve které i Lonely Planet doporučuje pobýt jen v případě, že vám ujede přípoj a musíte tu nocovat. Je to prostě mrtvý město, kde je teď navíc před stanicí JR výheň a my máme deset minut na nákup jídla, protože dál už nekoupíme nic.

Abashiri Přesun do města s vyhlášenou věznicí; něco jako je pro Amíky Alcatraz, je pro Japonce Abashiri. Na přestupu v Utoru běžíme na chvíli na pobřeží obdivovat skalní útvary a cestou sledujeme porouchanej stroj na sušení ryb – je to takovej řetízkáč, na kterej se zavěsí ryby. Dokud se ryby točej, je všechno v pořádku, jenže teď se něco stalo, stroj přestal točit, ryby smutně visej, jsou na nich barevný masařky a chlapík sedí u stroje a má v ruce kombinačky.

V roce 2005 jsme se rozhodly navštívit Čínu a výpravu jsme pojaly (4 holky) dost velkoryse: ze Šanghaje přes Guilin do provincie Yunnan a zpátky. Vše během tří týdnů.

Šalamounův trůn se nazývá místo, kde tento věhlasný muž snad nikdy nebyl a Teherán je přelidněné a k cestovatelům nevstřícné město. Naopak Kashan, oáza vprostřed pouště, nabízí zahrady a parky s tekoucí vodou k odpočinku a osvěžení. Cestovatele navíc láká svými historickými domy, kde kdysi bydleli bohatí měšťané a dnes si je mohou prohlížet turisti. A že stojí za to!

Tentokrát se podíváme na největší ostrov Mexika Cozumel. V džungli se skrývají poslední stopy mayské civilizace, zatímco na pobřeží se táhnou krásné otevřené pláže. Cortéz dobře věděl, proč se kdysi usadil právě tady.

Pokud patříte mezi ty, kdo se nemohou nabažit slunečního svitu a teplého moře, je pro vás Djerba tím pravým místem. Rozhodně tu nemusíte zůstat uvězněni v hotelovém rezortu. Na Djerbě je spousta zajímavých míst.

V Mongolsku jsme nyní pět měsíců z plánovaného roku a jedno je jisté: žít tady a cestovat jsou dvě úplně odlišné věci. Také hodnotit národ z pozice života v Ulánbátaru není dost dobře možné. Je to jako hodnotit dva různé státy.

Jaké to je lovit v noci kajmany v zaplavené džungli? Když vás přitom pokoušou, přiláká vaše krev piraně? Takové otázky řeší bílý lovec v peruánském pralese. A čím zahustit polívku, když není mouka? Přeci zeleným banánem!

Druhý díl mexického seriálu Milana Kulhánka nás zavádí do Izamalu, který lze nazvat katolickým srdcem poloostrova Yucatán. Toto město skýtá spoustu zajímavostí, ne jen podivné okrově natřené fasády všech domů.

Jak se tak blížíme k hranicím, honí se nám hlavou spousta věcí. Přemýšlíme zda bude přechod hranic opravdu snadný, jestli budou lidé na druhé straně opravdu milí, jak to bude s těma čádorama a podobně.

Ocitl jsem se v Číně tváří v tvář nekonečnu.Neuměl jsem dosud do tolika počítat.(Adolf Hoffmeister)

Autorovi článku se na cestě střední Amerikou, kam si jel v roce 2006 vylepšit španělštinu, podařilo studovat u těch nejpovolanějších – přímo u potomků majské civilizace, v rodině kmene Tzutujilů.

Procestovat za necelý měsíc tak velkou zemi jako jsou Spojené státy mexické je zcela nemožné. Milan Kulhánek okusil je jeho část a přivezl z ní poutavý seriál o pár zajímavých místech. Čtěte na Hedvábné stezce každý srpnový pátek.

A tady v nejhezčí a nejpříjemnější hospodě Tuniska už přesně vím, že zpátky doma nebudu psát o nádherných písečných dunách a solném jezeře na jihu země, o perfektním offrouďáckém poježdění, o výstupu na Jogurtovou horu, o strachu, kdy jsme spali na alžírské hranici, nebudu ani psát o písečných plážích, ani o potápění.

Třicet hodin namísto slibovaných asi sedmnácti trvala nezapomenutelná štreka nezapomenutelným autobusem z Vientiane do Hanoje. Až příště budeme chtít překonat vzdálenost z laoské metropole do vietnamské, už nás nikdy ani na vteřinu nenapadne zkoušet to po pevnině.