Cestopisy a reportáže

V tomto dílu prolezeme spolu s Petrem Daubnerem jeskynní komplex a skalní město Vardzia. A také poznáme skutečnou pohostinnost Gruzie. Kde jinde by mohl člověk dostat pozvání na společný piknik s policajty?

Úplně na začátku jsem měl v úmyslu napsat varování „nelítejte s NWA“ (to díky jejich tzv. bezpečnostním standardům, který jsem ale čtyřikrát pocítil na vlastní bílou kůži minimálně trochu jako diskriminační), ale nebudu vás s tím zatěžovat a s NWA si to vyřídím soukromě.

Wando Menší přístav, kterej využíváme jako tranzitní místo při cestě na ostrov Jeju. Opět není jasný, jestli náš motel Zeus není spíš hodinovej, na patře se totiž nachází automat pro prodej vibrátorů a dalších veselých předmětů. Klíč od pokoje máme v ruce opět zhruba za deset sekund po zahalekání „hello“ do okýnka recepce (pán spal).

Kdo je nejslavnější detektiv? U nás možná Rada Vacátko, jinde snad Sherlock Holmes. Ale co v Číně? Znáte neúplatného a moudrého detektiva a soudce Ti? A znají ho Číňané? Co vše je možné v Číně zažít při pátrání po slavném krajanovi se můžete dočíst v dvoudílném článku Jakuba Horáka.

Svanetie jako oblast s nebezpečnou pověstí mizí. Stále více turistů dnes míří do tohoto království hor, architektonických skvostů a přátelských lidí. Podívejte se tam s námi dříve, než podlehne turistickému boomu.

Stojím mezi několika obřími dřevěnými koly a ve mě se mísí úžas, pokora a obdiv s pocity krásna. Ano, přestože tyto výtvory lidských rukou sloužily původně zcela prozaické funkci zavlažování políček syrských zemědělců, a jsou vlastně produktem bídy a nedostatku, pohled současnýma očima je zcela jiný.

V poslední části o Mexiku si trochu odpočineme. Milan Kulhánek nás tentokrát na zavede do ekologicko-archeologického parku Xcaret. Protože být na Yucatánu a nenavštívit Xcaret prostě nelze.

V prvním z trojice článků o vybraných místech Gruzie nám cestovatel Petr Daubner představí  Kazbegi jako neobjevený  ráj pro milovníky hor a treků.

V Peru je mnoho tajemných a překrásných míst, o kterých místní lidé vypráví neuvěřitelné legendy. Do několika z nich můžeme nahlédnout prostřednictvím fotografií Petra Hingara.

Ve čtvrtém díle mexického seriálu nás Milan Kulhánek zavede na pláže Karibské riviéry. Dozvíme se, proč se Akumalu říká Želví pláž a jaká zajímavá zvířata je tu možné spatřit.

Co mají v Ázerbajdžánu melouny společného s vysokou petrodolarovou hrou? A jak vnímají samotní Ázeři nás Čechy? Martin Drápela nás v divukrásném Ázerbajdžánu zavede mezi taxikáře z Baku i uctívače ohně.

Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí…  

Daisetsuzan Vstříc dalšímu národnímu parku severním směrem nejdřív UFO-vlakem a v Asahikawě pak přestup na bus jedoucí dál do hor. Asahikawa, původně ainská usedlost, je druhé největší město Hokkaida: žije tu asi tři sta tisíc obyvatel, je tu ústředí druhé divize severního vojska japonské armády (pardón, vlastně sebeobranných sil) a letiště, ale na mě přesně tohle místo působí velmi neveselým dojmem, všude je vidět, jak je město mladé a obydlené spíš plánovitě než přirozeně. Ulice zařezávají v pravých úhlech a nejširší třídou se při dobré viditelnosti dá dohlédnout přes nekonečná rovná pole za městem až k horám parku Daisetsuzan. Vůbec mi není jasný, co bych tady dělal, resp. jak bych tady žil. Můj dojem potvrzují dvě japonská nej – padá tady nejvíc sněhu a byla tu naměřena nejnižší teplota (-41°C).

Kushiro Megapřesun na jihovýchod Hokkaida, do mokřadního parku Kushiro. Za osm hodin s několika přestupy 500 km. Hned na začátku přistupuje do busu Japonec s oblečenou blonďatou panenkou a sedá si za Veroniku. Panenku natáčí tak, aby viděla z okna, občas jí něco potichu povídá a sem tam jí upraví i vlasy, trochu morbidní podívaná. V Asahikavě trávíme hodinu čekáním na přípoj na pěší zóně. Jsou tu většinou nahé sochy, dva pánové s klepety vybírající celkem nesmyslně do pytlů uschlé listí a do toho hraje bez přestání dokola zřejmě reklamní smyčka, ampliony jsou tu všude, což je opět zvukový zamoření – k čemu je dobrá pěší zóna, když vás z ní vyhání kolotočové melodie a Šmoulí hlasy?

Akan Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu).