Cestopisy a reportáže

Hledáte tropický ráj? Jižně od rovníku, schovaný za datovou hranicí, jej naleznete. I když na první pohled se Samoa může od vašich romantických přestav lišit.

Jestliže jsem řekl, že Tabríz příliš neoplývá tím, pro co jste do Íránu přijeli, pak toto tvrzení rozhodně neplatí o malé, horské vesnici Kandovan. Stojí za to ji spatřit a projít se jejími ulicemi. Na tento výlet jsem se vydal se Siou a jeho dvěma přáteli. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den v pravé poledne u mého hotelu. Sám jsem byl zvědav, nakolik je v Íránu možné věřit slovu muže.

Úterý 6.3. Vstáváme brzy ráno a stavujeme se na kafe 5 min cesty od hotelu v local jídelně. Dáváme si trojuhelník ze sladkého těsta a kafe. Otravuje nás žebračka, kterou začne personál posléze přesazovat a varovat ji, ať nám dá pokoj. Dostává pití a jídlo. Chtějí ji nejdřív vyhodit úplně, ale Simon jim říká, ať ji tam nechají. Pak jedeme do Masai Mary. Než dojedeme ke vstupní bráně, kde Simona všichni vřele vítají, vidíme ještě stáda pakoňů, zeber a 12 žiraf (Masai Giraffe), zahlídneme i mangustu, opice, šakaly a Thomson´s a Impala antilopy a dik dik. Cestou nám Simon vysvětluje, že běloch v masajštině se řekne „RAČOBA“, zatímco doposud jsme byli zvyklí na pokřikování ve svahilštině „MZUNGU“.

Vydejte se společně s Milanem Kulhánkem po stopách geniálních astronomů starověku, kteří postavili jeden z novodobých divů světa, ale kteří také obětovali své spoluhráče, kterým se nedařilo ve hře Juego de pelota.

Máte rádi thajskou kuchyni? Konečně můžete odhalit v čem tkví její tajemství a jak a kde se nejlépe naučit vynikající thajské recepty.

Čtvrtek 1.3. Konečně je tu „den D“, den našeho odjezdu do Keni, kde na náš čeká 31 miliónů jejích obyvatel. Máme v kapse letenku za 16.253,– Kč a pas s vízem za 1650,– Kč od Student Agency, dolary a vyrážíme. Odlétáme z Vídně, takže vyjíždíme brzy ráno. Ve Vídni už nás čeká Josífek, přehazujeme věci do jeho auta a odjíždíme od parkálu u Práteru. Najednou zaregistrujeme jak na nás svítí a bliká auto jedoucí za námi a zjišťujeme, že jsme špatně zavřeli kufr a z auta nám vypadla krosna. Pěknej adrenalinovej začátek :o) Na letišti všechno ok a s Egyptair skoro na čas odlétáme. Servis a jídlo je znamenitý, cesta do Caira nám utekla. V odletové hale v Cairu sedíme už s černochy mířícími s námi do Nairobi a máme z nich, pozorujíce je, smíšené pocity.

Zdravíme vás ze severního Laosu. Luang Prabang je staré koloniální město, které leží v nádherném údolí řeky Mekong. Kolem jsou jen hory porostlé hlubokou džunglí. Strávili jsme tu tři dny, které jsme věnovali výletům do okolí a prohlídce města. Ubytovali jsme se v rodinném penzionu s velkým parkovištěm a vyrazili do centra. V Prabangu je mnoho krásných starých domů postavených francouzskými kolonizátory a většina z nich je přestavována na penziony a restaurace, které si vyžaduje cestovní ruch. Luang Prabang je asi totiž nejnavštěvovanější město v Laosu.

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě 2 noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali.

Máte stříbrný prstýnek nebo náušnice? Možná, že právě tenhle kousek kovu pochází z kdysi nejvýdělečnějších stříbrných dolů na světě.  Bohaté žíly drahocenných kovů přinesly Potosí rozvoj a mnoha dělníkům zkázu. Odvěké podzemní pachtění je možné spatřit na vlastní oči dodnes.

Naše cestovatelská vášeň nás zavedla až na jih Íránu do města Bandar Abbas, jehož jedno „předměstí“ tvoří Perský záliv a druhé nekonečná poušť. V některých městech na ulicích vysedávají žebráci, jinde zase prodavači všeho možného i nemožného, ale tady jsme měli tu čest pohlédnout do očí snad nejúchvatněji oděným ženám této země. To jediné, co bylo možno z jejich těla spatřit „obnažené“, byly právě oči.

Budík zvoní ve 4:30, rychle balíme a doufáme, že se do žaludku v tuto časnou hodinu vejde alespoň část snídaně. V 5:30 odjíždíme od hotelu směrem dál na západ k hranicím Alžírska. Na východě se začíná objevovat světlý proužek a my pospícháme, abychom stihli východ slunce nad solným jezerem Chott-el-Djerid.

  Průzračné moře, bělostný písek, štěbetající ptáci, drzé opičky a nedotčený prales. Tak nějak si představujeme Thajsko. Ale co když je realita úplně jiná?

V české kotlině už definitivně odzvonilo i babímu létu, stáž v Anglii je stále v nedohlednu, a touha po dobrodružství je naplněná až po okraj. Nezbývá než ji směle jít v ústrety! Dilema kam vyrazit rozhodly faktory: alespoň trochu exotika, nemusím se bát sama holka, není moc peněz a když to bude „arabárna“ – jedině dobře. A tak za pár minut přistávám v Monastiru – na jednom z třech největších letišť severního Tuniska.

Bhútán je velmi uzavřená země a její obyvatelé žijí dodnes tradičním způsobem života. Ale výdobytky civilizace pronikají dnes všude. Jak dlouho ještě zůstane Země hřmícího draka takovou, jakou je dnes?

Na severozápadě Malajsie je velký ostrov Pulau Pinang, na který se dá jet autem asi po kilometrovém mostě. Celý ostrov jsme projeli za jediný den a k večeru zůstali na divoké pláži. Byla to fantastická zátoka, kde nebyli vůbec žádní turisté.